Moje dítě si nehraje tak, jak by mělo

Když měla Terezka asi 4 roky, občas mě trápilo, že si moc nehraje s ostatními dětmi. Jezdívali jsme na společné dovolené s dalšími rodinami a děti utvořily takovou bandičku. Terezka je dost často jen opodál pozorovala a společných her se moc neúčastnila. Myslím, že s tím neměla žádný problém. Za to já jo:) Viděla jsem ji jako outsidera, kterej celej život nebude mít žádný kamarády. Byla to blbost.

Před pár dny v komentáři na fb jedna žena psala, že její dítě si nehraje tak, jak by mělo. Tak jsem si na to vzpomněla. Na moje strachy ohledně Terky a jejího zapojování se do společnosti. Hlavně tedy na to, jak zbytečné strachy to byly.

Nejhorší jsou totiž všechny ty tabulky, které nám říkají, jak má naše dítě správně vypadat, jak se má projevovat. A vlastně ještě horší, než všechny tabulky, jsou naše představy. Naše představy o tom, jaké by dítě mělo být, aby bylo jednou šťastné.

Podívejte se teď na své představy – z čeho vycházejí? Proč jsem měla pocit, že Terezka bude nešťastná, když si nebude okamžitě hrát s ostatními?

Kde se tyto představy berou?

Naše představy o tom, jaké by naše dítě mělo být, aby bylo ok, vycházejí buď:

  • z nějaké kolektivní zažité představy (Když nebudeš mít maturitu, nenajdeš dobré uplatnění.)
  • Z tabulek. (Ve 12 měsících musí dítě vážit 8 – 12kg.)
  • A především z našich zážitků a zranění z dětství. (Je potřeba být společenský a se všemi se kamarádit, jinak nejsem ok pro rodiče a prarodiče a jsem divná.)

Pokud dítě vybočuje z těchto mantinelů, máme pocit, že s ním něco není v pořádku. Protože není „normální“. Máme strach, že bude nešťastné, když neodpovídá všem těm tabulkám a představám.

Náprava, která škodí

Takže se ho snažíme napravit. Aby bylo šťastné. Jenže takové dítě, které v určitém věku nejraději pozoruje, neuděláte šťastné tím, že ho budete nutit, aby si šlo hrát za ostatními, dotáhnete ho mezi ně a zeptáte se jich, jesli ho vezmou do party. Svými proslovy na téma, jak je potřeba mít kamarády mu nepomůžete. Návody na to, jak si najít cestu k ostatním, mu neprospějete.

Docílíte jediné věci. Tím, jak mu ukazujete, že tak, jak je, pro vás není v pořádku – a přesně to z vaší snahy předělat ho, vyplývá – budujete v něm pocit, že opravdu v pořádku není. Že to, co cítí, je mimo, že to, jak ho vede jeho vnitřní vedení, nemá poslouchat, protože ho řídí špatně. Nebo-li, nemá se řídit svými pocity, ale dělat to, co se od něj očekává. Aby bylo přijímáno.

Takže vlastně snahou o jeho budoucí štěstí škodíme dítěti úplně nejvíc. Hlavní potřeba člověka je totiž potřeba bezpodmínečného přijetí. Nemluvím tady o tom, že když má dítě potřebu někoho mlátit, že je ho máte nechat, protože to potřebuje dělat. To ne, hranice samozřejmě nastavujte.

Mluvím o tom, kdy se snažíme přirozené projevy dítěte – to, jakým způsobem si hraje, jakým způsobem je, nebo není společenské, to co ho baví, přizpůsobovat a předělávat k obrazu ideálního dítěte, který jsme si vytvořili ve své mysli.

Jenže, kdo nám dal právo rozhodovat o tom, co je a není „normální“? Proč si myslíme, že máme recept na výrobu šťastného člověka? A hlavně, kde bereme tu jistotu, že naše dítě bude šťastné, když bude takové, jaké ho chceme mít?

Když dítě potlačí sebe sama

Dítě nemůže být šťastné, když vám vadí to, jaké je. Neustále je konfrontováno s pocity nedostatečnosti, které v něm vyvoláváte. Raději je takové, jaké ho chcete mít. Jenže ani to mu štěstí nepřinese. Nikdo nemůže být šťastný, když není sám sebou.

Vráťme se k původnímu příkladu.

Představte si, že jste dítě, které baví pozorovat. Do interakcí se moc nehrnete a cítíte se při tom zpočátku úplně normálně. Máte mámu, která se bojí, že z vás bude outsider.

  1. Neustále vás nutí, abyste si hráli s ostatními. Je vám to nepříjemné, ale pod tlakem to děláte.
  2. Když pozorujete ostatní, vaše máma vám do toho neustále vstupuje – časem je na to vaše „čumění“ úplně alergická. Takže ho začnete provozovat nenápadně, aby to nebylo moc poznat. Když to děláte, máte pocit viny. A ten vám zůstane, dokud si ho jednou v dospělosti nezpracujete. Pocit viny při provádění něčeho, při čem byste jinak byli jako ryba ve vodě.
  3. Navazujete dál nuceně kontakt s ostatními, ale oni vám to moc nebaští. Cítíte se při tom jako slon v porcelánu. Cítíte se trapně. To vám taky zůstane, dokud si to nezpracujete.
  4. Ovšem navenek nejsou tyto vaše pocity znát. Vaše máma vidí, že už se to s vámi zlepšuje. Vidí vaše pokroky v socializaci a možná si tleská. Navenek vítězství, v dítěti totální a zbytečná paseka.

Vidíte to, že jo? Jasně, je to trošku vyhrocený příklad, ale ten princip je takový >>

„To, co je mi přirozené, nedělám, protože jsem se naučila, že to je divný. Když to někdy přeci udělám, mám pocit viny. Dělám to, co mi přirozené není, abych byla přijímána. Ale není mi v tom dobře.“ No takhle si asi štěstí nikdo nepředstavujeme.

Pamatujte na to, že vaše dítě by se samo od sebe necítilo blbě, když si nehraje s ostatníma a pozoruje je. Začne se cítit blbě, až když od vás opakovaně slyší, že to není „normální“. A to je zdroj jeho „neštěstí“. Ne to, že se moc nebaví s ostatními.

Bezpodmínečné přijetí

Takže jak dojdete k bezpodmínečnému přijetí toho, co u vašeho dítěte nechcete vidět?

  • Nejdřív potřebujete zachytit, že se u vašeho dítěte vyskytuje nějaký rys, který je součástí jeho přirozenosti, který se snažíte napravit. (Máte samozřejmě ten nejlepší úmysl. Ale to už jsme si vysvětlili, že není dobrý důvod.)
  • Uvědomte si, co je za tím, z čeho vychází ta vaše představa, že by vaše dítě mělo být jiné. Taky se zamyslete nad tím, čeho se bojíte. A pak to všechno hoďte do hnoje. No prostě pošlete to pryč:)
  • Uvědomte si, že vaše dítě to potřebuje dělat zrovna takto. Nechte ho dýchat. Nechte ho žít. Důvěřujte jeho intuici, jeho vedení. Pozorujte bez hodnocení, jakým způsobem právě vaše dítě objevuje svět. Dělá to přesně způsobem, jakým potřebuje.

Už nejsme v pravěku, ani ve středověku, abychom se museli bát být jiní, než ostatní. Už nám nehrozí vyloučení z kmene, ani upálení na hranici. Můžeme se svobodně vyjadřovat. Čím víc jsme sami sebou, tím víc přinášíme celku. Obohacujeme ho.

A to samozřejmě znamená, že nutně musíme být každý jiný. A je fajn přijímat, že někdo to má prostě jinak, než já a ani jeden z nás to nemá dobře, nebo špatně. Jenom jinak. A dohromady tvoříme celek, jako puzzle ve vesmírné skládačce. Jsme jeden kruh.

Mějte se krásně – myslím to vážně:)
Petra

Petra Hanelová
Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • JSTE HOTOVÍ Z PLÁČE A KŘIKU?
    První pomoc je tady!
    Klikněte si pro kouzlo ZDARMA