Podívej, jak je maminka kvůli tobě smutná

Dítě dělá opakovaně blbosti u jídla a rozbije misku. Vytočí vás to.

Víte, že nemáte dítě obviňovat. Tedy nemáte mu říkat: „Jsem naštvaná, protože jsi rozbil tu misku!“ Aby němělo pocit viny a necítilo se odmítané.

Jenže vy ale kvůli tomu naštvaní jste. Máte snad dělat, že ne? Čtěte dál pozorně a budete mít jasno.

Na tohle jsme narazily před pár dny se ženami na fb u příspěvku, kde jsem psala:

…někteří rodiče šli až tak daleko, že dětem přímo říkali: „Zlobím se na tebe, protože jsi taková, nebo podívej se, jak je kvůli tobě maminka smutná.“

V podvědomí se vytvořilo tohle spojení – když má máma blbou náladu, můžu za to já. A to je dost nesnesitelný pocit…pocit viny.

Tak přátelé, máte pravdu, lhát se nemá:)

Vy cítíte, že vás dítě rozzlobilo tím, co udělalo. Proč byste mu měli lhát a říkat něco jiného? Papouškovat nějaké naučené věty: „Vidím, že jsi rozbila misku a cítím se dost vzteklá, potřebuju teď ten vztek vypustit, abych nebyla na tebe zlá.“

Když se vám chce křičet: „Nemůžeš se prostě najíst normálně? Musíš u toho pořád dělat blbosti? Podívej se, takovou hezku misku jsi rozbila! Podívej se těch střepů a ta omáčka v tom. To ti teda pěkně děkuju, že jsi mi přidělala práci.“

Pěkný. Znám to taky a určitě je nás tu spousta, co tohle známe. Pořád ještě někdy tyhle věty říkám a u toho cítím ten pomyslenej nůž, kterým otáčím dítěti v ráně a cítím zadostiučinění. Dělá mi to dobře. Dokud mě ten vztek nepřejde. Ale zároveň si při tom už ale uvědomuju, že mu ubližuju. Že to, co říkám, jsou hovadiny, ale nemůžu přestat. Dokud mě ten vztek nepřejde.

Pojďme se na to podívat.

Laskavě a pevně

Tak především, k tomu, abychom nastavili dítěti hranice, dítě nepotřebuje, abychom na něj byli naštvaní. To znamená, když dělá něco, co pro vás není v pořádku – sáhneme si pro extrém – mlátí vás paličkou od bubínku po hlavě, tak k tomu, aby pochopilo, že to dělat nemá, nepotřebuje, abyste se naštvali a vrátili mu to.

Dítě potřebuje pochopit, že tohle dělat nebude. Vám, ani nikomu druhému. Že mezi lidmi jsou určitá pravidla, která je třeba dodržovat. Ale k tomu, aby to pochopilo, není potřeba, abyste byli vzteklí a křičeli to na něj. Hranice nastavujeme laskavě a pevně (pokud to v tu chvíli dokážeme).

Takže to, že nebudete na dítě v té situaci křičet, neznamená, že si dítě může dělat co chce. V tom si doufám rozumíme.

Tohle je moc důležité pochopit a uvědomit si. To, co dítě dělá, ať už jakkoliv porušuje pravidla, zkouší hranice, máte pocit, že vám dělá naschvály, je potřeba usměrnit. Je potřeba mu nastavit hranice. Ale v klidu.

To, že mu to třeba opakujete pořád dokola a po dobrým to s ním nejde, takže vás tím, co dělá, fakt vytáčí, je věc druhá. A je tedy dost podstatná. Nechme dnes stranou to, proč to s ním nejde po dobrým. Zůstaňme u toho, že ho nechcete obviňovat z toho, že jste naštvaní.

Za svůj vztek si totiž můžete sami

Uvědomte si, prosím, jednu úplně zásadní věc. Pokud jsme vzteklí, nikdy za to nemůže nikdo okolo nás. Nikdy. Ten někdo jenom zabrnkal na nějakou naši strunu. Rozvibroval v nás naše zranění z dětství, šťouchnul do naší nenaplněné potřeby, spustil v nás silnou emoční reakci. Kdyby totiž nebylo na co zabrnkat, žádná reakce by se nespustila. Je to naše.

Z toho plyne, že nekřičíte na dítě, protože rozbilo misku, nebo proto, že jste mu něco zopakovali už nejmíň desetkrát, ale protože vás právě teď přepadly vaše emoce, které dítě spustilo tím, že zabrnkalo na správnou strunu.

Je jasné, že pokud cítíte, že dítě může za to, že se zlobíte, jen s velkou námahou můžete říct cokoliv jiného, než: „Ty můžeš za to, že se zlobím.“ Nebude to totiž vyjadřovat to, co cítíte. Vy ho v tu chvíli potřebujete obvinit z toho, co se vám děje. Takže pokud ho obviňovat nechcete, nejprve začněte pracovat s tím, co uvnitř sebe cítíte. 

Jak s tím pracovat?

Je fajn v těch chvílích být hodně při sobě a uvědomovat si pochody, které se ve vás odehrávají.

1. Uvědomujte si stále, že to je váš vztek, vaše téma. Že dítě možná udělalo něco, co není v pořádku, ale to není důvod na něj křičet. Řekněte mu to laskavě. Buďte maximálně přítomní. Uvědomujte si všechny myšlenky, které se vám honí hlavou, hlavně ty na pozadí. Vnímejte, jak se cítíte jako oběť, když předáváte moc nad sebou úplně malému dítěti, tím že ho viníte ze svých pocitů. Předáváte mu zodpovědnost za své emoce.
2. Pozorujte to, uvědomujte si to a to vám pomůže vzít si svoji zodpovědnost zase k sobě. Za své emoce, za své nenaplněné potřeby, za svoji únavu i bezmoc. Všechno máte ve svých rukách a je to na vás.

Klidně křičte

Tohle všechno vám nepomůže až tak k tomu, abyste se na dítě nezlobili, ale abyste ho neobviňovali z toho, že se zlobíte.

Tady totiž vůbec nejde o to, že byste snad neměli mít emoce – jak asi, když je máte. Emoce mějte, jenom jimi neubližujte svému okolí. Vyvztekejte se sami pro sebe. Můžete třeba mlátit petflaškou do polštáře, udělat lva, skákat, trhat noviny. Ideální bude, když se vám podaří na nikoho nekřičet. Když už budete na někoho křičet, neobviňujte. Pak je váš křik úplně v pořádku.

Když mi to takhle ujede a křičím, tak pak jdu a řeknu: „Holky, moc se vám omlouvám za to, že jsem na vás křičela. To jsem přehnala, ale vůbec jsem to nemohla zastavit. Byla jsem děsně vytočená. Nicméně ale to, co jsem říkala, na tom trvám, to platí. Jenom jsem vám to měla říct normálně a v klidu, ale nedala jsem to.“

Křičíme, protože cítíme bezmoc, vyčerpání, nejsme v pohodě. No tak křičíme. To tak prostě je. Samozřejmě je fajn na sobě pracovat. Zaměřit se na potřeby svého vnitřního dítěte, na sebelásku a průběžně nabývat větší rovnováhy. Konečně postupně dospívat.

Jsme lidské bytosti a máme emoce. Jsme dospělí věkem, ale v některých směrech jsme stále nezralí. Máme spoustu nenaplněných potřeb. Neumíme vymezovat zdravě své hranice. Postavit se za sebe. Říct si o pomoc. Srovnáváme se a máme pocit, že nejsme dost dobří. A pokud nám tady někdo šlápne na kuří oko, tak křičíme.

Takže je v pořádku v křičet, ale zároveň je potřeba uvědomovat si, proč opravdu křičíme. Neplést si spouštěč – rozbitou misku – s příčinou hněvu. Protože ta je mnohem hlouběji. Zaměřte na ni svoji pozornost. Pak se ještě omluvte, vysvětlete, co se stalo. Nejste ideální rodič, robot bez emocí.

Když tímto způsobem zaměříte pozornost do svého vnitřního světa, přestanete brzy obviňovat své dítě z toho, že se zlobíte. A postupně budete i mohem méně křičet.

Budete vědět, co říct

Je úplně zbytečné, učit se, co je potřeba v té situaci říkat, abyste nezpůsobili vašemu dítěti pocit viny. Ten mu způsobíte každopádně, pokud máte pocit, že dítě může za to, že jste teď naštvaní. Můžete říkat co chcete, ale stejně to prosákne. Mezi řádky mu to sdělíte.

Není až tak důležité. co říkáte, ale co cítíte.

Proto pokud mu pocit viny nechcete předat, nezbývá vám než pracovat na tom, abyste vy sami necítili, že dítě může za to, jak vám je a vzali si svoji zodpovědnost k sobě. Pokud si pak budete uvědomovat, že ta emoce je vaše a nebudete cítit vinu vašeho dítěte, nebude ji cítit ani vaše dítě. A nebudete v hlavě lovit žádné věty, protože vás samo od sebe napadne to nejlepší, co můžete říct.

Ať se vám to daří:) Pokud chcete s emocemi, které mateřství přináší pracovat víc do hloubky, zvu vás do Emoční rovnováhy, na přímou cestu k vyladění emocí vašich i vašeho dítěte a těším se na vás uvnitř. Jukněte sem.

Petra