Zlato, a můžu se jít vyčůrat?

Ptáte se někdy takto svých dětí? Může to vypadat roztomile. Může to vypadat jako hra.

Zeptejte se ale teď sami sebe, proč to děláte. Co tím sledujete? Jaká je vaše motivace nechat dítě, byť jen na oko, rozhodovat za vás? Opravdu si na to teď odpovězte, je to důležité.

Možná si říkáte, že to je vážně jen taková hra. Jenže tady o procesy, které probíhají na energetické úrovni. Nebo-li, je úplně jedno, že pro vás je to třeba hra, pokud od vás k dítěti proudí ponížená a podřízená energie, nebo v lepším případě jakási nerozhodnost.

Nebojte se rozhodovat

Nejen o sobě. Rozhodujte bez výčitek svědomí i o tom, co se týká vás i dítěte. Pokud jste na hřišti a řekněme, že už se připozdívá a ještě potřebujete jít do obchodu pro večeři, je úplně na místě rozhodnout, že jdeme domů. Ale to neuděláte otázkou: „Lásko,mohli bychom už jít domů?“ Rozhodněte se vy, nenechávejte to na dítěti, když se potřebujete rozhodnout. Je to vaše zodpovědnost.

Jak to udělat? Použijte oznamovací větu. „Za 10 minut odcházíme, protože už je pozdě a jdeme ještě do obchodu.“ A pak prostě jdeme.

To prosím neznamená, že nemáte s dětmi dělat dohody. Dělejte je. Ale ve chvílích, kdy potřebujete rozhodnout, rozhodněte. Není na tom nic špatného. Když se toho přestanete bát, najednou zjistíte, jak se vám hranice najednou drží mnohem lépe a že jste si mnohem jistější v rodičovských kramflecích.

Pokud cítíte, že potřebujete právě tady udělat změnu, začněte těmito dvěma zásadami:

1. Přestaňte používat otázku tam, kde potřebujete rozhodnout.
2. Přestaňte vyžadovat od dětí svolení ke každé maličkosti.

To ale samozřejmě nezamená, že každé „Ano? Že?“ je fatálně špatně. Vždycky jde o vaši motivaci. O to, proč něco děláte, nebo říkáte.

1. Ověřujete si, že vás slyší?

Ano, šetří to čas, houknout do pokojíčku: „Za chvíli už začnete uklízet, ano?“ Jenže tohleto houkání na dálku není moc efektivní. I když vám třeba děti odpoví: „Jasně, mami,“ stejně ho pustí jedním uchem tam a druhým ven. Několikrát to zopakujete a nakonec stejně musíte za nimi jim to říct zblízka.

Nebo vám na otázku „Za chvíli už začnete uklízet, ano?“ řeknou: „Neeeeee.“ Na tom pak krásně vidíte, jak je absurdní, se takhle ptát. Po takové odpovědi sice víte, že vás slyšeli, ale kvůli tomu jste to přeci neříkali:) Šlo vám o úklid, že ano?

Toto samozřejmě není nic závažného. Klidně to dělejte dál, ptejte se, abyste si ověřili, že vás slyší, pokud chcete. Je to detail. Na druhou stranu zvládnutí detailů nám může často dost významě ulehčit život.

• Pokud chcete tyto detaily vychytat, doporučuju vám ptát se přímo na to, co se chcete dozvědět. Zajímá vás, jestli vás dítě vnímá? Zeptejte se ho rovnou: „Vnímáš mě? Slyšíš mě?“
• Ideální je ovšem komunikovat spolu tak, abychom při tom jeden druhého opravdu cele vnímali. Pak se totiž nemusíte ptát, jestli vás druhý vnímá. Vidíte to. Běžte až k dítěti, navažte s ním oční kontakt a až pak na něj mluvte. „Za chvíli už bude čas, abyste to tu uklidili.“ Uvidíte hned, jestli vás vnímají. Navíc tímto způsobem si uklidí spíš a rychleji, než když to na ně budete povolávat z kuchyně.

2. Chcete vědět, jestli je s tím v pohodě?

Pojďme rozlišovat. Jsou určitě věci, na kterých se s dítětem chcete dohodnout, chcete ho přizvat ke spolurozhodování. To ale neuděláte tak, že nadhodíte nějaký návrh a připojíte za něj „ano?“ Ne. Řekněte, jak to máte vy a jak byste to potřebovali. Zeptejte se dítěte, jak to má ono a jak by to potřebovalo a najděte společně řešení. To je v pořádku. To je dohoda.

Ale pak jsou situace, kdy rozhodujete jen vy. I když samozřejmě vezmete v potaz okolnosti, potřeby dítěte a vše potřebné, ale to rozhodnutí už je jen na vás. No a tady si dejte pozor na tyto nenápadné otázky: „Ano? Že?“ kterými vlastně chcete, aby vám vaše dítě rozhodnutí odsouhlasilo.

Vy nepotřebujete souhlas dítěte k vašemu rozhodnutí. Naopak, pokud je to vaše rozhodnutí, tak je jen vaše. Přijměte svoji zodpovědnost.

Například jste na mateřské s tříletým dítětem. Od rána do večera spolu. Dítě je na vás zvyklé a když někam jednou za sto let odcházíte, tak pláče. I když je se svým tátou. Vy cítíte, že se opravdu nutně potřebujete vyvětrat a že to potřebujete dělat  pravidelně. Že jestli budete dál 24/7 s milovaným dítětem, přestanete být brzy v každé situaci milující matka. To nemusím asi rozebírat:)

Zkrátka po zvážení všech pro a proti se rozhodnete, že jednou za týden budete chodit večer cvičit. A do tohoto vašeho rozhodnutí vám vaše dítě nemá co mluvit (jeho potřeby jste do svého rozhodnutí už zahrnuli).

To ale samozřejmě neznamená, že se k němu nemůže vyjádřit. Naopak, pokud v něm vaše rozhodnutí vyvolá emoce, je na místě dovolit mu je vyjádřit. Přijmout jeho emoce. Přijmout, že s vaším rozhodnutím nesouhlasí. Vyslechnout si jeho připomínky. Dát mu soucit, pochopení. A pak prostě jít.

Ještě jednou to shrnu:

• vaše dítě vám nemá v tomto případě co mluvit do vašeho rozhodnutí,
• ovšem jeho potřeby jste vy do svého rozhodování samozřejmě zahrnuli,
• a určitě má právo se k vašemu rozhodnutí vyjádřit – vyjádřit,jak se cítí.

A jak je to tady s tím: „Ano? Že?“

Pojďte se mrknout na rozdíl.

Rozhodla jste se, že budete chodit cvičit. Je vám jasné, že dítěti se to moc líbit nebude. A tak mu opatrně řeknete: „Maminka půjde dneska cvičit, ano?“ To je ta chvíle, kdy to vaše „Ano?“ není ok. Protože když se na tu otázku podíváte, opravdu to vypadá, že dítě má možnost volby. Že může říct ne a že vy pak nikam nepůjdete. Má pocit, že to, že jdete pryč, může ještě zvrátit. Zbytečně ho napínáte. Lepší je říct mu to na rovinu.

Pokud se ho ptáte proto, že vás zajímá, co dítě na to, jak se kvůli tomu cítí, tak se ho na to zeptejte přímo (asi ani nemusíte – stačí, když ho necháte projevit), ale neptejte se ho, jestli půjdete cvičit. To musíte vědět vy.

 „Zlato, dnes jdu cvičit.“ A počítáte s tím, že se s tím dítě bude muset vyrovnat a budete přijímat jeho emoce. Začne třeba plakat, tak ho pochováte a řeknete mu, že tomu rozumíte. Vysvětlíte mu, proč je pro vás důležité jít. A půjdete.

Vnímáte ten rozdíl? Není to celé takto lepší?

Předávání zodpovědnosti

Tohle celé píšu kvůli jedné jediné věci a tou je předávání dítěti té zodpovědnosti, která mu nepatří. To škodí, to je špatně a to je potřeba přehodnotit.

Každému, kdo se někdy dětí ptá: „Ano? Že?“ doporučuju se v té chvíli zastavit a uvnitř sebe prozkoumat motivy toho, proč se ptáte. Co je za tím? Jestli tam náhodou není alespoň malý ocásek nějaké vaší nejistoty, kdy potřebujete od dítěte razítko: „Ano mami, rozhodla ses správně.“ Protože jestli ano, tak mrkněte, jak jste na tom se sebejistotou a hranicemi.

Je tu totiž ještě jedna rovina – potřeba souhlasu druhého k tomu, pro co jsem se rozhodla. I když ten druhý je malé dítě. Pokud se k něčemu rozhodnete, nepotřebujete ničí souhlas. Jste dospělí.

Je to o hranicích

Pokud jste teď objevili, že opravdu máte problém s rozhodováním se za sebe, že se k vám občas vaše okolí i děti chovají bez respektu a chcete to změnit, vaše téma jsou hranice a všechno, co s nimi souvisí. Sebeláska, sebeúcta, sebehodnota, respekt k sobě.

Jestli to s vámi rezonuje, pokud jsou hranice vaše citlivé téma, pojďte s nimi pracovat do hloubky. Napsala jsem pro vás e-book Nastavte si s dětmi hranice aneb laskavý průvodce pro rodiče, který je plný konkrétních rad a informací. Omrkněte ho tady.

Těším se na vás v e-booku, anebo zase někdy tady na blogu.
Mějte se moc fajn!
Petra