„Jak se nastavují ty hranice?“ Zeptala se mě nedávno moje kamarádka. Univerzální odpověď asi neexistuje. Ono totiž, pokud nemáme s hranicemi žádný problém, pak se hranice nastavují zcela přirozeně a zdravě.
Pokud s nimi máme potíže, tak to naše nastavování vychází z toho, v čem máme s těmi hranicemi onu potíž. Zní to neuchopitelně?
Tak řekněme, že konkrétně vy máte problém s tím, že vaše dítě neustále „držkuje“, nikdy se mu nelíbí nic, co řeknete. Všechno neguje, kolem všeho má spoustu řečí a vy pořád vysvětlujete, přemlouváte, snažíte se předcházet tomu, aby bylo dítě naštvané.
Vycházíte mu maximálně vstříc, někdy s ním třeba i obchodujete: „Tak já ti to teda koupím, ale slib mi, že pak budeš hodnej.“ Poznáváte se v tom? Tak věřte, že tady na otázku: „Jak se nastavují ty hranice?“ pro vás platí toto: Vždy se zamyslete nad tím, jak to opravdu chcete a podle toho jednejte.
Například sedíte v restauraci. Vaše dítě si objednalo špagety a vy řízek. Protože víte, jak moc má vaše dítě rádo řízek a protože se bojíte scény, ještě se ho pro jistotu zeptáte: „Fakt chceš ty špagety, nerozmyslíš si to potom? Já mám řízek…“ „Ne, chci špagety.“
No a když vám jídlo přinesou, dítě řekne, že špagety nechce, že chce řízek. Vy byste ho sice nejraději v tu chvíli uškrtili, ale spolknete to a uvažujete o tom, že si s ním to jídlo raději vyměníte. Hlavně, aby byl klid. Jenže tohle je právě ta vaše díra v nastavování hranic.
Dalším problémem s nastavováním hranic spočívá často v tom, že dítě nespolupracuje. Znáte to – dokud nezačnu řvát, tak na mě prdí.
Za tím může být jednodušší důvod.
Když to, co po dítěti chceme, opakujeme tak nějak mechanicky a pozorností jsme napůl jinde. Proto i dítě nás vnímá jen napůl a převáží to, čím se momentálně zabývá. Jakmile začnete křičet, tak najednou všechnu pozornost a velkou část energie nasměrujete k dítěti. Pak vás najednou slyší.
Takže tady je rada snadná. Když po dítěti něco chcete, vyšlete k němu tolik pozornosti a energie, jako když na něj křičíte – jen nekřičte, vyšlete k němu laskavost. A řekněte mu to zblízka a do očí.
Teď ten závažnější důvod.
Za tím, že vás dítě ignoruje, je vaše nízká sebehodnota a malá sebedůvěra.
Představte si tento příklad: někde sedíte, přijde k vám člověk, narovnaný, silný a řekne vám pevným hlasem, sebejistě, klidně a zároveň velmi slušně: „Zdovolením, toto je moje místo.“ Co uděláte?
No a pak si představte, že k vám přijde někdo roztřesený, shrbený a slabým hláskem vám oznámí: „Prosím vás, nezlobte se, ehm, toto bylo moje místo, ehm, pardon, myslíte, že byste mohla…“ Cítíte ten rozdíl?
Samozřejmě, že se nechováte takto k dítěti, ale tohle jsou energie, které můžete vysílat.
V tomto případě vaše výzva spočívá v tom, podívat se, jak jste na tom s vaší sebehodnotou. Důvěřujete si jako matce, nebo máte o sobě pochybnosti, které vám brání mít pevný postoj?
Pevný postoj neznamená nějakou drsnou direktivní výchovu. Pevný postoj znamená pevné hranice. Něco, o co se dítě může opřít.
Když třeba máma řekne, že je čas před spaním uklidit hračky, tak vím, že sebou můžu praštit o zem a vztekat se. Protože máma mi rozumí a chápe, že nechci uklízet a jít spát. Vím, že mi máma dá čas. Zároveň ale vím, že si to pak uklidím. V tom prostoru nevisí jiná možnost. Hned, jak se s tím srovnám, uklidím to. Vím, že to máma ví a tak to já vím taky.
Pokud ale začnu trochu ječet, mrštím bagrem do rohu, mámu to rozhodí a já z ní cítím, že najednou neví…je to na prd, protože se nemám o co opřít. Já tady přeci nemám rozhodovat. Kdykoliv cítím, že je máma nejistá, znejisťuje to i mě a tak pak musím hledat. Musím jít tak daleko, kde tu jistotu pocítím. Často je to až tam, kde máma začne řvát.
Když křičíte, je v té chvíli dítěti úplně jasné, co po něm chcete a je mu jasné, že nemá jinou možnost.
aneb laskavý průvodce pro rodiče je e-book,
Čeká vás 52 nabitých stran, které vás provedou transformací + 1 test +
2 skvělé bonusy. Vše si prohlédněte tady <<
Těším se na vás uvnitř e-booku, nebo v nějakém dalším psaní:)
Mějte se parádně! Petra