Mamííí, mám žízeň!

Až budete někdy hladoví, zkuste to nahlas oznámit a sledujte, co se bude dít. Okolo vás i ve vás. Já tuhle vykřikovala „mám žízeň, mám žízeň“ a fakt jsem se tím bavila, ale jinak se nedělo nic.

Nejdřív děti neumí mluvit, neumí se samy nakrmit, takže jim poskytujeme plný servis. Jak se postupně učí mluvit, začnou říkat třeba slovo „piti“ – to je pro nás signál, že mají žízeň a jdeme jim podat pití. To je celkem v pohodě.

Jenomže, potíž je v tom, že si na to zvykneme. My i děti. Automaticky to tak děláme dál, i když se mezitím dítě naučí mluvit ve větách, naučí se ledacos, ale zůstane mu ten blbej zvyk, že když má hlad, tak řekne: „Mami já mám hlad.“ Protože za chvíli dostane jídlo. A pak, že pečení holubi nelétají do huby:)

Já už se teda plácám přes ruku, když mi na heslo „mám žízeň“ naskočí automaticky impulz – zvednout se a jít udělat holkám pití.

Ovšem ty děti to dělají jen pro to, že jsme je to my naučili. Nemůžeme jim to zazlívat. Jen je fajn, je teď naučit, že tohle už nefunguje.

Já většinou říkám: „Slyším, že máš žízeň a jestli ode mě něco potřebuješ, tak mi to řekni,“ nebo tak něco. Nereagovat na to vůbec mi přijde nefér, když jsem je to prve sama naučila.

Co vy, jak jste na tom?

• Znáte to u sebe a u svých dětí,
• nebo jste od začátku uvědomělí a toto se u vás nestává?
• Anebo jste si to právě uvědomili a chytáte se za hlavu?

Napište do komentářů. A tak, či tak, nezoufejte, nikdy není pozdě na změnu. Můžete na ni děti upozornit. Je i lepší, aby věděly, na čem jsou. Řekněte jim, že na: „Mám žízeň!“ už nebudete reagovat. Že pokud po vás chtějí, abyste jim udělali pití, ať vám to řeknou tak a tak.

Na druhou stranu, děti často naše řeči vůbec nevnímají, protože se učí zkušeností a prožitkem. Takže je klidně možné, že budou dál vykřikovat „mám žízeň,“ dokud nezjistí vlastní zkušeností, že jim to žádné pití nepřinese a že musí použít jinou formulaci. Pokud si tedy na to budete vy dávat pozor a nebudete automaticky pití podávat, aniž by vás o to někdo požádal:)

No a takhle je to vlastně se vším. To, co opravdu děláme, má mnohem větší váhu než to, co třeba stokrát zopakujeme, že dělat budeme.

Řadu věcí v životě a v rodičovství nemáme pojmenovanou a tak občas automaticky děláme něco, co je tak trochu na hlavu. Jen si to zkrátka neuvědomíme. Jako tady v tomto případě s hladem a žízní. Některé věci nás nenapadnou, a až když nás na ně někdo upozorní, tak si říkáme: „No jo, aha vlastně!“

Sestavila jsem pro rodiče 13 takových „no jo, aha vlastně,“ nebo-li
13 základních pravidel, o které se spolehlivě opřete a rodičovství vám půjde jako po másle. Svých 13 „no jo, aha vlastně“ si stáhněte tady <<

Ať se vám daří odhalovat nevhodné automatismy:)
Mějte se fajn!
Petra