Nechci žádný sourozence! Co na to říct?

Když bylo Terezce dva a půl roku narodila se jí ségra. Říkala jsem si, jak je Terezka v pohodě, a že to je super. Nežárlila, nesnažila se Kristince ublížit, nezačala se vztekat, nic. Chovala se stejně, jako před tím. Byla pořád stejně hodná.

Půl roku potom dostala Terezka jednoho dne nejdřív rýmu, pak začala divně dýchat. Dýchala tak nahlas, že to bylo slyšet přes dvě místnosti. Skončily jsme na několik dní v Motole. S dušností, která nešla zmírnit. Náběh na astma.

Terezce bylo pět a kreslila obrázek. Na něm u stolu Terezka, táta a těhotná máma. Na stole narozeninový dort. „Mami, Kristinka je ještě v bříšku. To bylo lepší, když jsem byla sama. Než se narodila Kristinka.“ „A ty si pamatuješ, jaký to bylo?“ „Pamatuju, mami. Bylo to mnohem lepší, když jsem byla sama.“ To bylo úplně poprve. Poprve, až v pěti letech, kdy o tom začala mluvit. Docela mě to překvapilo. Protože přece „byla tak hodná, když se Kristi narodila. Vůbec jí to nevadilo.“

Teď má Terezka osm, Kristi šest. Mají krásnej vztah. Dokáží si spolu hodiny hrát, neuvěřitelně spolu ve hrách tvoří. Umí se spolu dohodnout. Ale někdy to přijde, jako dnes ráno.

„Kristi, půjč mi to. Chci se na to jenom podívat.“
„Nee.“
„Půjč mi to, jenom na chvíli, jenom se na to podívám.“

A tak dále. Nakonec je z toho rvačka. Kristi odchází i se stanovým kolíkem z ložnice, Terezka nadává: „Kikina je zlá, už ji nechci nikdy vidět, nebudu si s ní hrát, ani se na ni už nikdy nepodívám. Nechci žádnou ségru, nechci žádný sourozence, chci být sama!“ 

Občas se to vrací. Když je na ni naštvaná, občas ji to popadne. „Chci, aby tady Kristi nebyla.“ Tak, teď jsem se dostala k tomu, proč vám to píšu. Píšu to ne proto, abych řešila, jak to je mezi sourozenci.

Chci vám na tom ukázat:

• jak je důležité přijetí.
• Jak to, že se něco neprojevuje neznamená, že to není.
• Jak to, co si nedovolíme prožít, prožijeme prostřednictvím nemoci.
• Jak se některá témata pořád vracejí.
• Jak je dobré s dětmi o všem mluvit.
• Jak se dají děti podpořit.

Budu stručná. Četla jsem si některé své starší články, a to se fakt nedá, když má ten článek kilometr:)

1. Na začátku je vždycky třeba PŘIJETÍ

Slyšet z úst jednoho z dětí: „Nechci žádný sourozence,“ není nic příjemného. Nejdřív jsem byla naštvaná, protože to Terezka ten konflikt rozpoutala. Jenže právě ten konflikt, byl jenom kulisa. Kulisa, ve které se mohlo projevit něco, co leze z hloubky.

Tak jsem se musela zase zastavit a uvědomit si, že jí můžu sice přesvědčovat, proč nemá cítit, co cítí – a tím to ještě posílit. Anebo jí můžu zakázat to říkat – ale tím to taky nepřestane cítit. Že mi tady v začátku nezbude, než přijmout, že v tuto chvíli ona cítí právě tohle. Uvolnila jsem se a přestala na ni tlačit.

2. Některá TÉMATA SE pořád VRACEJÍ

Tohle je přesně to něco, co je z hloubky. Téma, které se vrací. Tam v hloubce má Terezka to svoje„nechci žádný sourozence“. Protože to neprožila, když se jí sourozenec narodi. Odžívá si to teď. Kdykoliv je příležitost, kus toho pustí ven. Třeba při sporu o stanový kolík.

3. NĚKDY SE PROJEVÍ NEMOCÍ

Ještě, než jsem se probrala, jsem jí stačila říct: „Terezko, to, co říkáš, je pěkně hnusný. Představ si, že by Kristinka říkala, že nechce žádný sourozence, že nechce tebe. Jak by ti bylo?“

„Tak já odejdu. Stejně jsem k ničemu. Skoro nikdo mě nemá rád. Nic neumím.“ A pláč.

Takhle vnímá sama sebe, když to na ni padne. Když se některá její kamarádka baví, nebo si hraje s někým jiným, než s ní, pro ni to znamená, že ji ta kamarádka nemá ráda. Jenže každý se občas baví i s někým jiným. Takže pak má často pocit, že ji nikdo nemá rád. Takhle to má.

Stejné téma, jako když se narodila Kristi. Máma mě nemá ráda, protože se věnuje miminu. Jenže tenkrát nevyjádřila co cítí. Vůbec to k sobě nepustila. Odpojila se od toho. Potlačila to. Protože by to bývalo bylo tak moc silné, že by to bylo na ni moc. Vypadala spokojeně, jakože jí nic nevadí. Potlačila to dokonale. Jenže co se potlačí, to se nevypaří. Nejdřív se jí objevil exém a chvíli po tom, jak už jsem psala, se jí stáhly průdušky. Byla tak dušná, že musela do nemocnice. Co neprožila na úrovni psychiky, musela si odžít na úrovni těla.

KOMUNIKUJTE

Někdy koukám, co všechno jsou děti schopné pobrat a pochopit. Začala jsem jí vyprávět přesně to, co se mi dralo na jazyk. Říkala jsem jí to, co tady teď píšu vám.

Říkala jsem jí, že už to chápu. Že když si někdo hraje s někým jiným, že má ona pocit, že ji už ten člověk nemá rád. A že asi tohle zažila, když jsem přivezla domů Kristinku. Ten pocit, že ji nemám ráda, kdykoliv jsem kojila, přebalovala, věnovala se miminku měla pocit, že kdyby byla jiná, kdyby dělala něco jinak, měla bych ji ráda. Ale protože není dost dobrá, ráda ji nemám a mám ráda to mimino. Ale že si to tenkrát nedovolila prožít a schovala si to do průdušek.

Viděla jsem, že to je ono. Tiše plakala, úlevně.

A DÍTĚ PODPOŘTE

Přemýšlím nahlas. „Kdybys byla dospělá, tak přesně vím, co ti mám poradit. Ale nevím, jestli to, co umí dělat ve své hlavě dospělý, zvládne i dítě. No, ale tak to zkusíme. Ty máš pocit, když někdo, koho máš ráda, se kamaradí s někým jiným než s tebou, že tě nemá rád. Že děláš něco špatně, proto tě teď nemá rád. Je to tak?“ „Jo.“

„Co v té chvíli potřebuješ? Ty v té chvíli potřebuješ lásku. O tu vlastně jde. Máš pocit, že tě někdo nemá rád, protože nejsi dost dobrá. Takže jak si můžeš dodat v tu chvíli lásku? Jo, už vím. Nemusíš to dělat teď. Jenom mě poslouchej, a když budeš chtít, tak to použiješ.“ „Tak jo.“

„Představ si v té chvíli, že jsi u mě v náručí. Já tě kolíbám a hladím tě. Takhle. Cítíš lásku? A kde všude ji cítíš? Cítíš lásku v srdci? Představ si, jak se ti s každým nádechem srdce zvětšuje, až je větší než ty a ty sedíš uvnitř.  Uprostřed srdce, uprostřed lásky.“

„Takže příště, až uvidíš že se Adnulka usmála na Toničku, tak ještě než se ti v hlavě roztočí ten kolotoč, že tě nemají rády, zavři oči a představ si tohle.“ Usmívá se, líbí se jí to. Asi si to rovnou představila.

TO HLAVNÍ – přijetí a podpora

Úplně nejdůležitější je to, co jsem psala na začátku. Přijetí toho, co dítě cítí. Přijetí znamená, že tomu přestanete klást odpor. Přestanete se bát toho, co dítě cítí. Nebudete se snažit to zastavit ani změnit. Prostě to přijmete. „Aha, ty to máš takhle. Ok.“ Vysvětlováním a utěšováním jeho pocity jen upěvňujete. To, co v něm jeho pocity vyvolává, je stále stejné. Navíc vnímá, že mu vůbec nerozumíte.

To, že se nebudete snažit změnit, co dítě cítí, neznamená, že ho v tom necháte vymáchat. V tom smyslu: „Dělej si s tím, co chceš.“ To ne. Až přijmete, co cítí, pak ho můžete podpořit.

Udělejte to

• uvědoměním, které spočívá v tom, že mu pomůžete pochopit, uvědomit si, proč tu věc cítí zrovna takhle. Co je za jeho pocity. Ne, proč ji cítit nemá. Chápete ten megazásadní rozdíl?
• zdroji – podle situace hledejte, co by mu v té chvíli pomohlo. Může to být odvaha, pocit bezpečí, důvěry, láska. A tento zdroj potřebuje doplnit. Potom se změní jeho pocity v té situaci. Tím se to celé zharmonizuje.

Tedy, jakmile přijmete, co vaše dítě cítí, tak až v té chvíli pochopíte, co se s ním vlastně děje a uvidíte cesty, jak mu pomoci. Dokud to odmítáte, jen zaslepeně bojujete. S větrnými mlýny, ještě k tomu:)
Tak hodně zdaru. A napište do komentářů, jak to máte vy. Daří se vám přijímat, co cítí vaše děti? 

Tak to je pro dnešek všechno. Ať to zase není na kilometr:)
Mějte se krásně! Petra