Nejdřív vnímej, co se děje v tobě

Ve Vesmíru je v podstatě pár principů, které se opakují úplně ve všem. Jsou různě zabalené a tak nám občas unikají. Pojďme si zvědomit jeden, který je právě teď úplně mega aktuální. Na něčem, co dobře známe.

Vaše dítě se vzteká, nebo kňourá, prostě dělá něco, co vás vytáčí. Anebo se v něčem chová nestandardně (vůbec si nehraje s druhými dětmi, vůbec nekreslí, je podle vás moc citlivé, moc sobecké, moc něco…) a vy máte strach, co z něj vyroste. Tak jako tak, vaše dítě dělá něco, co ve vás vyvolává emoce.

Co potřebujete udělat na prvním místě? Ano. Postarat se o své emoce.

1. Vůbec si je uvědomit,
2. pak si je zpracovat
3. a až pak reagovat. Z místa vnitřního klidu.

Protože, co se stane, když zareagujete rovnou, ze svých emocí? V prvním případě dítě nakonec seřvete, v druhém případě na něj budete tlačit, aby bylo jiné, než je. Prospějete tím něčemu? Ne. Teprve až si emoce zpracujete a spojíte se se svým vnitřním klidem, budete vědět naprosto přesně, co máte udělat, nebo říct.

Ano, můžete mít pocit, že není čas čekat, že musíte jednat hned. Jenže víme, jak to dopadne. V prvním případě dítě seřvete, v druhém případě na něj budete tlačit, aby bylo jiné, než je. I když nemáte čas se nejdřív zklidnit, tak to tak prostě dopadne. A znova je tu ta samá otázka. Prospějete tím něčemu? No fakt ne. Tohle prostě neobejdete.

Co se děje teď

Může se zdát, že to, co se děje teď, je přeci ale něco úplně jiného. Může se zdát, že teď není čas se zklidňovat a dostávat se do bodu klidu. Že je potřeba jednat hned. Jenže JE to ten stejný princip. Když jednáme jen z mysli, ega a emocí, vytváříme chaos.

1. Totiž, z jaké energie tvoříme, tedy děláme (i ty nejšlechetnější) činy, takovou energii vytváříme. Pokud děláme něco z frustrace, vytvoříme tím jen další frustraci.
2. Kromě toho za tímto rychlým „honem musím něco udělat“ je naše obrana – abychom se nemuseli konfrontovat s tím, co uvnitř sebe cítíme. Tím ale potlačujeme sami sebe, své emoce a znemožňujeme si zpracovat to, co se dere na povrch. Tím tvoříme tu další frustraci.

Co když se cítíte „blbě“?

Všechny strachy, obavy, tíseň, nenávist, úzkost, nejistotu…

• si buď zpracujeme, tím se velmi odlehčíme a osvobodíme, a pak můžeme být velmi platní ostatním.
• Anebo všechno tohle budeme potlačovat. (Budeme dělat tisíc jiných věcí, jen abychom se nemuseli se svými pocity potkat.) Jenže to, co se potlačí, nezmizí. Každá nezpracovaná emoce, strach i nenávist se obrátí proti nějakému „nepříteli“ tam venku a plodí jen další strach a nenávist, a nakonec škodí nám samotným. Komu prospějí vaše strachy, obavy, tíseň, nenávist, úzkost, nejistota? Nikomu. A komu škodí? Vám. Navíc pak tyto emoce jsou to, co přidáváte do kolektivního pole.

A není to o tom, že si všichni sedneme a budeme meditovat a čekat, že válka zmizí. I když, kdyby to udělali úplně všichni, tak by fakt zmizela:) Je to o tom, stejně jako v každém „obyčejném“ konfliktu, hádce, nebo v jakékoliv situaci, která v nás vyvolává nepříjemné pocity,

• nejdříve si ty nepříjemné pocity zpracovat:

1. Dovolit si cítit všechen strach i nenávist, beznaděj.
2. Dát tomu prostor – uznat ty pocity. „Jo, teď se bojím.“
   Odpovězte si na otázky:
   Čeho všeho se bojím?
   Kde všude ten strach cítím? Kde ho mám v těle?
   Jaké to je? Jak se to cítí? Má barvu, tvar, vůni, hýbe se?
   Co ještě cítím?
   Co za myšlenky mi jednou hlavou?
   Napište si to všechno.
3. A dejte to ven. Ale ne tím, že to na někoho hodíte – ale tím, že si to v bezpečí domova, nebo třeba někde v lese prožijete. Vykřičte to, vyplačte, propojte se s tím.

• Tohle je léčení, které každý z nás sám za sebe potřebuje udělat.
• A teprve pak, z místa vnitřního klidu se rozhodnout, jak v tuto chvíli můžu a mám být prospěšná celku. Co mám právě teď udělat? Jak teď já za sebe můžu podpořit ty, kteří to potřebují? A je iluze myslet si, že na tohle není čas. Právě teď je ten čas, udělat si pořádek v sobě. A z něj pak konat.

Hlava v písku?

Pokud někdo řekne, no jo, ale když se všichni budeme nejdřív uklidňovat, tak nikdo nebude pomáhat atd, atd. No, na to se dá říct jenom jedno. Kdyby to udělali všichni, jak říkáte, bylo by po válce. Ale hlavně. Každý z nás může začít jedině sám u sebe. Dělat to nejlepší, co v každou chvíli umí. Reakce z emocí není to nejlepší. Nejlepší je akce z vnitřního klidu.

Může se jevit jako bezcitné, když nebudeme trpět, přestože trpí někdo jiný. Když se budeme starat o svůj vnitřní klid, zatímco někomu je zle. Jenže to je znova to samé. Když budu trpět taky, nikomu tím nepomůžu a sobě tím škodím. Není to ignorování situace. Protože ji neignoruju. Jen do ní nedávám své emoce a dělám to, co považuju za nejlepší, z místa svého vnitřního klidu.

Můžu cítit hluboký soucit s těmi, co trpí a dělat to, co považuju za nejlepší, ale zároveň se z toho nemusím hroutit. To je zase stejný princip, jako když vám to hodně ujede a křičíte na dítě. Pak je najednou po všem. A vy se buď zhroutíte pod svým pocitem viny, takže dítě vedle sebe má trosku, o kterou se fakt nemůže opřít. Anebo přijmete, že jste to udělali a koukáte to napravit. Jedině tím podpoříte v této situaci vaše dítě. Držíte mu prostor.

Jedna žena se ptala, jestli to není strkání hlavy do písku – starat se o svůj vnitřní klid, když je kousek od nás válka a lidé tam trpí. To je skvělá otázka. Tady je podle mě třeba odpovědět si nejdřív na toto: „Co přesně znamená strčit hlavu do písku?“ Na to si prosím odpovězte. Protože to je celkem zásadní věc. Hlava v písku pro mě znamená – dělat, že se nic neděje, když se něco děje.

Jsme zvyklí většinu své pozornosti věnovat tomu, co se děje venku. Okamžitě reagovat z emocí, které v nás situace venku vyvolala. Zároveň těmto našim emocím nedáváme žádnou pozornost. Reagujeme sice z nich, ale automaticky. Pod těmito emocemi jsou různá naše zranění, strachy… prostě naši reakci řídí podvědomí. Aby naše akce byla prospěšná nám i celku, tak je potřeba se nejdřív podívat na to, co ta situace, která je venku, udělala uvnitř mě. Jaké ve mě vyvolala emoce? Ty si zpracovat a pak udělat vědomou akci. Takže by se dalo říct, že

okamžité reagování na vnější situaci, aniž dám pozornost tomu, co udělala ve mně, je strkání hlavy do písku před tím, co opravdu cítím.

Když máme být prospěšní celku, potřebujeme být ve své síle. Jít do akce z místa vnitřního klidu. Jednat vědomě – ne reagovat ze strachu a lítosti, tedy nevědomě a automaticky. Navenek to může vypadat stejně.

Dva různí lidé si vezmou domů uprchlickou rodinu

První to udělá proto, že cítí lítost a strach. Prostě se cítí z toho všeho dost blbě. Když si vezme domů takovou rodinu, bude se cítit mnohem líp. Cítí se v tu chvíli prospěšný, hodnotný, lepší, udělal něco pro dobrou věc atd. Pokud bude mít za pár týdnů s touto rodinou problémy v soužití, začne cítit frustraci a možná i nenávist. Někdo v takové situaci začne nadávat na všechny uprchlíky. Protože bude mít tento pocit: „Já tady pro vás udělal tohle všechno, a vy takhle.“ Dostane se do pozice trpící oběti.

Zatímco druhý člověk si nejdřív zpracoval svoje strachy a další emoce. Spojil se svým vnitřním klidem a vědomě došel k tomu, že má dost prostoru, peněz i energie na to, mít doma několik měsíců cizí rodinu. Neočekává vděčnost. Je si vědom toho, že ani s „normálním“ spolubydlícím to není vždycky ráj, ale rozhodne se, že do toho půjde. Protože chce tímto způsobem pomoci. Když se mu stane totéž, co tomu prvnímu a soužití bude problematické, nebude cítit frustraci, nebude se cítit podvedeně, ale bude hledat řešení. Protože tento člověk věděl, do čeho jde a že se toto může stát. Nedělal to proto, aby se cítil líp. Bude to řešit z roviny tvůrce.

Tohle je samozřejmě příklad, pro pochopení principu. Neberte to doslovně a černobíle.

Rozdíl mezi přístupem „reaguju z emoce“ a „jdu do akce z místa vnitřního klidu“, prostě nespočívá v tom, jestli ignorujeme – neignorujeme, pomáháme – nepomáháme.

Ale v tom, jestli do toho jdeme vědomě, nebo nevědomě. A to je ten point. O tomhle je vlastně celej život.

1. Buď jím jdeme nevědomě, často jsme v oběti, to znamená, něco se nám děje, někdo nám ubližuje a my nemůžeme nic…
2. anebo jsme tvůrci. Což spočívá v tom, že věnujeme pozornost tomu, co se v nás odehrává, zpracováváme si své emoce, pocity, bereme si zodpovědnost za svůj život (i za ty emoce), za svá rozhodnutí do svých rukou a ptáme se: „Co mě to učí?“ „Co teď mám udělat?“ „Kam mě to vede?“

Samozřejmě, být tvůrcem je ideální stav, stejně jako bytí v kontaktu se svým vnitřním klidem. Většina z nás je na cestě k tomu být tvůrcem, a občas nám tam ta naše vnitřní oběť vystrčí růžky. Ale to vůbec nevadí. Hlavní je pravdivost k sobě a bdělá pozornost. Zkrátka si všimnu, že jsem spadla do oběti a přestanu z ní reagovat.

A s tím vnitřním klidem – fakt nejde o to, nemít emoce. Jde o to si je uvědomovat a zpracovávat je. Díky nim můžeme nádherně růst. Zatímco, když je necháme v sobě bujet, budou se nám pořád dít dokola ty samé situace, budeme prožívat stejná dramata, až do konce. Takže pojďme být tvůrci svého života. Máme to jen ve svých rukách. Tam, kde jsme, s tím, co máme:)

P.