Pochopte, co vám děti zrcadlí

My jsme velcí, děti jsou malé. Všechna naše slova, emoce, myšlenky, způsoby chování, myšlení, jednání mají stoprocentní vliv na naše děti. Každé dítě je jiné, na každém se náš vliv projeví jinak. Ale projeví se. Určitě jste si všimli, že se děti chovají s každým dospělým jinak. Čím to je? Úplně přesně zrcadlí každého jednotlivého dospělého, se kterým jsou v interakci.

Dítě a vy tvoříte systém. Celá vaše rodina je provázaný systém. Co se děje s jednou jeho částí má vliv na ostatní části i na celek. V tom spočívá také toto zrcadlo. Vidím, že se moje dítě chová nestandartně, přihlédnu k tomu, jaké dítě je a vyčtu z toho, co v mém chování je tak vychýlené, že to vychyluje z rovnováhy mé dítě.

Kromě toho nám dítě samozřejmě zrcadlí i to dobré. Tento článek je ale o tom, když nám zrcadlí něco, co je dobré měnit. Tak pojďme na to.

Přímé zrcadlo

Přímé zrcadlo zpočívá v opakování a nápodobě. Dítě dělá přesně to samé, co vy a může vás tím pěkně vytáčet.

Když jste vzteklí, práskáte dveřmi a lítáte po bytě jako saň = vaše dítě to ve vzteku nejspíš bude dělat taky. Ve vzteku zakřičíte na dítě: “Neřvi!“ a ono vám to vrátí jako pingpongový míček. Jestli vás tím dítě irituje a chcete, aby s tím přestalo, musíte s tím nejdřív přestat vy.

Jestli máte pocit, že vy si to můžete dovolit, protože už jste dospělí a vychovaní, ale dítě je teprve vychováváno, tak se musí chovat spořádaně…no, tak to raději přehodnoťte. Děti se nejvíc učí nápodobou, ne vysvětlováním.

Nenápadné zrcadlo

Dítě svým chováním odráží vaše chování nebo nějakou situaci tím, že reaguje určitým způsobem.

Dítěti se narodí mladší sourozenec a ono „najednou“ začne zlobit, začne se projevovat agresivně. Tak tady je to asi každému jasné. Bylo zvyklé na stoprocentní pozornost a teď se potřebuje vyrovnat s novou situací. Jakmile pochopíme, co nám dítě svým chováním zrcadlí – tedy proč se chová, tak jak se chová, je dobré se k tomu nějak postavit. Tady vysvětlováním a zákazy nic nezmůžeme. Povídáním si ano, a hlavně pozorností,  trpělivostí, přijímáním jeho emocí a nastavením hranic.

Pouštíte dětem krátké pohádky. Řeknete: „ale jenom tři“, ale děti vás přemluví ještě na další dvě. Protože se vám to v tu chvíli hodí. Chcete ještě něco dodělat. Takto to děláte často. Pak to ale jednou myslíte vážně. Tři a dost. Další jim nepustíte a divíte se, že dělají scény. Rozčilujete se, že s nimi není žádná domluva.

Přemýšlejte. Co vám ty jejich scény zrcadlí? Vaši nekonzistenci. Jak mají vědět, že zrovna dneska jenom tři znamená opravdu tři, když většinou to znamená pět? Jak mají vědět, že jim to dnes opravdu nepustíte? Jak mají rozlišit, kdy mají brát vážně to, co říkáte a kdy ne? Když budou vědět, že tři je tři, nebudou mít žádnou motivaci k vašemu přemlouvání.

Když vás něčím děti vytáčejí, nebo se chovají nějak “nestandartně”, zamyslete se vždycky nad tím, jaký podíl na tom máte vy. Vždycky se něco najde 🙂

Zrcadlení zranění

Od narození máme potřebu vyjadřovat sebe, své emoce, tvořit, učit se a poznávat svět a to všechno v bezpečí a důvěře bezpodmínečného přijetí a bezpodmínečné lásky. A protože o nějaké bezpodmínečnosti jsme si mohli nechat leda zdát, tak abychom to dětství přežili, na bezpodmínečnost jsme rezignovali. Hlavně, abychom dostali lásku a přijetí.

Naučili jsme se neprojevovat to, co by nebylo přijímáno. Ale než jsme se to dokonale naučili, byly jsme mnohokrát zraněni. Trestáni za to, co cítíme, za svoji přirozenost, za to, kým jsme. “Já přece nechtěla zlobit, jenom jsem poznávala svět.” To je velká bolest na duši.

Pak jsme vyrostli a měli jsme chvíli pokoj. Konečně svoboda, konečně klid.

A pak to přijde. Narodí se nám dítě. A my jsme připraveni na všechno možné, jen ne na to, že nám vlastní dítě probudí všechna naše zranění z dětství. Jak to poznáte? No tím, že vás dítě vytočí. To, čím vás vytáčí, vám zrcadlí ta vaše zranění. To, kvůli čemu se rozčilujete vás vede k tomu, co si potřebujete uzdravit.

Teď to zní asi neuchopitelně. Nevadí. Příště, až se rozčílíte, tak jen sledujte, co je za tím. Jaký pocit? Ten pocit vás dovede k vašemu zranění. Můžete mít pocit, že vás dítě nerespektuje, můžete cítit bezmoc, frustraci. To jsou ty pocity z dětství, které vám zrcadlí vaše děti a které potřebujete poznat a uzdravovat.

Ta zranění tam ve vás byla pořád, ale spící. Díky tomu, že vám vaše děti zranění probouzejí, máte možnost si je uzdravit. To je důvod k radosti! Abyste si náhodou nemysleli opak:)

  • Věškeré nadávání, výčitky, výhrůžky, trestání, manipulace, odmítání a další ponižování, které jste zažili jako děti, vám v tu chvíli vzali vaši energii. Představte si zranění jako jakousi energetickou díru.
  • Vaše zranění vás nutí reagovat stejně, jako jste to v dětství zažívali. Proto, když cítíte třeba bezmoc, nebo že vás děti nerespektují, začnete na ně křičet. A tu pomyslnou energetickou díru tak na chvíli zaplácnete tím, že dítěti ve stejné situaci uděláte totéž, co rodiče kdysi vám, a vezmete mu zase jeho energii. Tyhle energetické díry jsou ale bezedné. Za chvíli se to vsákne a potřebujete novou dávku.

Někdy mě vytočí, když mě holky “nechtějí poslouchat”. Když zapomenu na respekt, nemám trpělivost, nechci se s nimi domlouvat, chci, aby poslechly hned a na slovo. Když se pak dostanu tam, kde mám chuť být na ně zlá, křičet, vyčítat, obviňovat, tak vím, že TOHLE je ta moje energetická díra. A že volá po zaplácnutí. Znáte to? Udělat dítěti něco ošklivého. Pár sekund jakéhosi příjemného zadostiučinění. Vzít si zpět svoji ztracenou energii. A i kdyby jste tohle necítili, stejně vás to nějak zevnitř nutí na ně prostě zařvat a být zlí.

  • Pokud máte chuť své děti ponižovat, jakkoliv, znamená to jenom jednu jedinou věc. Máte v sobě sami ještě spoustu ponížení, které potřebuje zpracovat. Samozřejmě zranění z ponížení nejsou jediná. Řada rodičů má nízkou sebehodnotu, sebedůvěru, neumí si uvědomit, kde mají svoje hranice, ani si je pevně držet. Mají pocit, že nejsou dost dobří, že se pořád ještě málo snaží. Tohle všechno vám zrcadlí vaše děti svým chováním, které tyto pocity probouzí. 

Ještě vám dám jeden příklad. Asi stokrát zopakované: „Půjdeme už domů?“ A pořád stejná zamítavá odpověď. Máma čeká, je bezradná. Dítě si hraje dál. Tento princip se jim opakuje v různých situacích. “Tak už se půjdeme umývat? Tak už půjdeme do postele?” Podstatou tohoto principu je totální nejistota matky, která neumí dítěti jasně nastavit hranice. A to se pak projevuje třeba tím, že si dítě „dělá, co chce“. To je jasné zrcadlo. No a ta její nejistota pramení v jejím dětství, kdy si třeba zvykla, že její hranice nikdo nerespektuje a tak je teď zkrátka nemá. Potřebuje si to uvědomit a pracovat s tím.

Takže co s tím.

Využijte toho, že se prostřednictvím vašich dětí, které vás různě trénují, můžete dostat sami k sobě. Nejtěžší na tom celém je překonat provozní slepotu. Ty myšlenky jako: “Tohle se mě přece netýká. Já s tímhle problém nemám. Tohle já přece vůbec nedělám.”

Takže jak na to vůbec přijít? Přemýšlejte nad tím, otevřete se tomu, buďte pozorní, sledujte, co se děje a hledejte souvislosti. Jako máma na tom hřišti, co už chce jít domů. Klíčové je uvědomění.

  • Jsem bdělá a uvědomím si, že si moje dítě dělá, co chce.
  • Všimnu si toho, co v souvislosti s tím cítím. Cítím, že mi to vadí. Že nemám žádný respekt, že si v té chvíli připadám tak nějak nedůstojně a poníženě, když na mě kašle vlastní dítě.
  • Uvědomím si, že to je o mojí vlastní ne-sebedůvěře.  Přestanu k dítěti vysílat signály: “Já si nevěřím, ty si dělej, co chceš.” Začnu sledovat, co dítěti říkám a začnu mu to říkat jinak. Namísto škemrajícího: “Mohli bychom už jít prosím domů?” Jednoduše: “Už půjdeme domů.”  A jdeme. Nečekám, až mi to dítě odsouhlasí. (Prosím toto je příklad k pevnému nastevení svých hranic. Nemyslím tím, že nemáme děti respektovat, tvořit s nimi dohody apod.)
  • No a především začnu hned na posilování sevedůvěry pracovat.

Pak už si jen zvolím cestu k uzdravení.

Taková univerzální cesta je práce s vnitřním dítětem a sebeláskou. To je totiž lék na všechno. A pro všechny také platí, že je potřeba v každé chvíli si uvědomovat sebe sama. Své pocity, myšlenky, to, že jsme teď zrovna tady v této situaci, sledovat své reakce na reakce druhých a procesy ve svém těle i mysli. To je totiž cesta k transformaci a ke změně. To je cesta k pochopení souvislostí, toho, co se děje a samozřejmě cesta k pochopení toho, co nám zrcadlí nejen naše děti, ale vůbec každý, koho potkáme.

Přeju vám hodně lásky, k sobě i svým nejbližším!

Petra

 

Petra Hanelová
Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • JSTE HOTOVÍ Z PLÁČE A KŘIKU?
    První pomoc je tady!
    Klikněte si pro kouzlo ZDARMA