Proč křičíte, i když nechcete?

Téma křiku trápí snad skoro každou mámu.
Nikdo nechce křičet na své děti. Žádná z nás předem neplánovala, že to bude dělat. Dokud nemáme vlastní děti, můžeme mít pocit, že matka křičí na dítě, protože ji dítě štve a ona je prostě zlá. Že křičí, protože je špatná matka, která dostatečně nemiluje své dítě.

Jenže tak to není. Křičíme, protože nás v tu chvíli přemůžou naše vlastní emoce. Protože jsme v koncích, protože už nevíme jak dál. Nebo nemáme sílu. Rozhodně ne proto, že jsme zlé a chceme dítěti ublížit.

Když čtete tyto řádky, pravděpodobně na sobě pracujete a snažíte se na děti nekřičet. Ale stejně vám to občas ujede a křičíte. Pak si to vyčítáte. Slibujete si, že už nikdy křičet nebudete. A pak se to zase stane. Křičíte znova. Znáte tento kolotoč?

„Přestanu křičet“ je směr, ne cíl

Je fajn si uvědomit, že k tomu, abychom přestali křičet, vede dlouhá cesta. Cesta do hloubek nás samotných. Za naším křikem je:

• spousta potlačených emocí,
• frustrace,
• hromada našich nenaplněných potřeb,
• nevyřčených slov,
• chvil, kdy jsme se za sebe nepostavili,
• a hlavně spousta zranění, která mají kořeny v dětství.

Proto nemůžeme svůj křik vypnout ani tou nejsilnější vůlí a nejskálopevnějším přesvědčením. Protože to je prostě cesta. Cesta práce na sobě a to v pěkných hloubkách. Proto to předsevzetí: „přestanu křičet“ je potřeba nebrat jako cíl. Ale jako směr, kterým jdeme. S tím, že jsme v pořádku už teď. I když ještě nejsme v cíli. I když ještě křičíme a teprve pracujeme na tom, abychom to jednou nedělali.

Říkáte si, že ale přece není v pořádku křičet na děti? No dobře. Není v pořádku na někoho křičet. Ale pomůže vám, když se budete cítit provinile po tom, co jste křičeli, abyste to příště neudělali? Ne, nepomůže vám to. Ani náhodou. Takže ten pocit viny rovnou zahoďte.

Jste dost dobrá máma, i když někdy křičíte

1. Protože na sobě pracujete a směřujete k tomu, abyste to nedělala.
2. Navíc to pak vždycky napravíte. Tím, že se omluvíte. Protože víte, že vaše emoce jsou vaše. Že křičíte, protože jste to nezvládla v klidu.

Tady je potřeba rozlišit nastavení hranic dítěti, když udělá něco, co není ok a způsob, jakým to s ním řešíme. Je na místě mu říct: „Tohle nedělej, toto mi vadí,“ a nechat ho nést následky, chtít po něm nápravu. Pevně, ale laskavě. Pokud to ale nezvládáme v klidu a ujedou nám nervy a křičíme – tak to už je naše.

Tím, že se dítěti omluvíte, nenecháváte to na něm

Možná jste to v dětství zažili – máma na vás křičela a bylo to na vás. To vy jste mohli za její křik. Vy jste zavinili její zlobu. A možná jste se museli i omluvit, za to, že jste byli špatní. To je to, co se do vás zapíše mnohem hlouběji než samotný křik. Takže po tom, co nám to ujede, se omluvíme, ale zároveň si stojíme za svým: „To, co jsem ti řekla, to platí. Omlouvám se ti za to, jak jsem to řekla. Za to, že jsem na tebe křičela a nedokázala ti to říct slušně.“ Berete si tak zodpovědnost za své emoce k sobě.

To je obrovský posun oproti předchozímu „Vidíš, jak jsem se kvůli tobě zase rozčílila?“

Vaše omluva z dítěte sundá pocit viny a pocit, že je špatné. Očistíte i ten kýbl hnusu, který jste na své dítě svým křikem nalili. Ne, že by se tím smazalo vše. Ale napravíte tím to, co jde. A to je obrovský posun. Dítě nezůstává samo v tom, že je špatné. Ví, že udělalo něco, co nebylo v pořádku, ale vy ho kvůli tomu neodmítáte. Ví, že jste křičeli ne proto, že je špatné dítě, ale protože jste to nezvládli.

A to je až dost.

Takže už žádné výčitky…

Když jsem asi před 6 lety začala psát tento blog, hodně jsem řešila emoce. Hledala jsem cesty, jak neřvat na děti, nebo aspoň křičet míň. Dnes už skoro nekřičím. Děti mě moc nevytáčejí. Protože jsem si spoustu věcí zpracovala, naučila se. Prošla jsem už velký kus té cesty do hloubek svých programů a zranění. Také moje holky mají 12 a 9, tak možná je to i tím jejich věkem.

Ale stejně mě to občas dostane. Skočí mi to za krk a já řvu a nejradši bych něco rozsápala. Tuhle jsem řvala na Kiki. Nevím už proč, a ono je to vlastně jedno. Když jsem toho nechala, cítila jsem, jak je mi těžko. Úplně fyzicky mi ztěžklo tělo, hlavně střed trupu – od shora dolů pocit, že mám uvnitř nějakou těžkou plnou trubku.

Uklízela jsem pak nádobí a stálo mě to hrozně moc energie, cítila jsem se fakt hnusně. Vnímala jsem ten mega rozdíl mezi tím, jak se cítím teď a tím, jak lehce a dobře jsem se cítila před tím, než došlo k tomu konfliktu. Říkám Terce, která seděla u stolu, že mi je úplně blbě. A ona na to: „Já když se takhle pohádáme a je mi zle, tak si jenom sednu a sedím a ono to samo přejde.“

No bingo, to je přece to, co já neustále omílám:) Když cítíš něco nepříjemnýho, tak s tím chvíli buď. Dej tomu plnou pozornost, nech to tebou projít.

Tak jsem přestala uklízet a sedla si na židli a „čuměla“ před sebe. Vnímala jsem tu tíhu a těžkost uvnitř trupu. Pár minut. A najednou to přešlo. Pak přišla Kiki, která se před tím zamkla na záchodě… Omluvila jsem se jí, popovídaly jsme si o tom, objaly se a zas bylo dobře. Lehkost byla zpět.

Takže proč to píšu – abych i vám zase jednou zopakovala, že kdykoliv se budete cítit hnusně:

1. na chvíli se v tom zastavte.
2. Sedněte si, koukejte třeba do zdi.
3. Dejte tomu prostor a pozornost. Pozorujte ty pocity, které máte v těle, sledujte záchvěvy svých emocí. Buďte s tím vším. Dovolte si to.
4. Jakmile ucítíte, že se z toho pocitu snažíte utéct, zase se do něj vraťte. Každý pocit přestane být po chvíli nepříjemnej, když s ním uděláte tohle️.

Ať se vám to daří. A pokud jste navnaděni na práci na sobě, omrkněte si Kotvu pro mámy a začněte s tím, že se naučíte zvládat nepříjemné situace s nadhledem a v klidu – díky mocnému nástroji, kterým je všímavost.

Těším se na vás V Kotvě, nebo jindy a jinde:)
Petra