Vždycky, když vás někdo vytočí, nevypovídá to vůbec nic o něm, za to to vypovídá hodně moc o vás:)
Typický příklad je mlaskající paní, obracející oči v sloup v kupé, které je označeno jako tiché. Ona tam přišla s tím, že bude mít klid, ale sedí tam dvě chechtající se puberťačky, které si žádného piktogramu „ticho“ nevšimly. Místo toho, aby je na to v klidu upozornila, tak to v sobě nechává bublat a je čím dál vzteklejší. Možná to nakonec nevydrží a vyjede na ně.
Co to o paní vypovídá? Neumí se za sebe postavit, neumí si držet svoje hranice, neumí si říct o to, co potřebuje. Místo toho, aby se o sebe postarala, všechnu energii dá do nepříjemných myšlenek a vnitřního konfliktu. Řeší, jak by se měli chovat ostatní, místo aby se zamyslela nad tím, co může v tu chvíli udělat sama, aby byla v pohodě. Zodpovědnost za sebe sama přehodila na ty nic netušící „nevychovaný holky.“
Když nevíte co dřív, vaříte, u toho balíte, ještě chcete udělat támhleto a tohle, jste ve stresu a štvou vás ostatní, kteří se „flákají“ a nezeptají se, jestli potřebujete pomoc. Ve vás to bublá, třískáte čím můžete a stejně vám nikdo nepomůže. Je to o vás. Proč někomu v klidu neřeknete, aby vám pomohl? Proč nevezmete zodpovědnost za sebe do svých rukou a čekáte, že ostatní napadne, že něco potřebujete?
Když vám někdo zavolá, že přijede zítra na návštěvu a vám se to zrovna vůbec nehodí. Odsouhlasíte mu to, ale jste kvůli tomu ve stresu. Štve vás to, narušuje vám to plány. Je to zase o vás. Proč raději trpíte, jste naštvaní na toho druhého, místo toho, abyste mu řekli, že se vám to dnes opravdu nehodí? Proč neřeknete, jak to máte a jak to zrovna potřebujete?
Když vás někdo předběhne ve frontě a vám to moc vadí, protože sami tam už poctivě půl hodiny stojíte. Je to o vás. Pročpak mu neřeknete, že vám to vadí, nepožádáte ho, ať si jde stoupnout na konec a raději v sobě živíte zášť a jen vrtíte hlavou nad tím, jak může být někdo takhle „nevychovaný“?
To znamená, že vaše emoce pramení z vás. Jsou vaše. Převezměte za ně zodpovědnost. Je k ničemu říkat si: „Ten mě teda naštval, nevychovanec. On může za to, že já se teď cítím špatně.“ Ne, za to, že se cítíte špatně si můžete vždycky jen vy sami.
Zamyslete se nad tím, co vás na tom tak naštvalo. Protože vás to naštvalo kvůli vám. Někdo jiný by se ve stejné situaci vůbec nenaštval a prostě ji jenom vyřešil tak, aby se v ní cítil dobře. To znamená, že pokud máme vztek na druhé, za to, co nám udělali (nebo neudělali), je to jen proto, že jsme se v tu chvíli nedokázali o sebe zdravě a dospěle postarat.
A to je druhá rovina, která je pod těmi emocemi a emoce z ní pramení. Vzít za sebe zodpovědnost a v tu chvíli se o sebe postarat. Když si někdo půjčí bez dovolení něco vašeho a vy jen tiše bubláte a je vám hloupé mu to říct, je to o vás. Ano, ten člověk je neomalený. Ta neomalenost je jeho. Vaše je zase zodpovědnost za vás.
Nemusíte řešit toho člověka a nějak příliš se jím zabývat. Je potřeba mu říct vrať mi to, prosím, a příště se nejdřív zeptej. Pak se k vám příště nebude chovat neomaleně – dobrá lekce pro něj. Ale tím to mezi vámi končí. Havní je, co jste udělali vy ve směru k sobě. Postavili jste se za sebe. Nemáte už proč se na toho člověka nebo na sebe zlobit.
Jednou jsem někde četla, že kdykoliv se zlobíme, zlobí se naše vnitřní dítě. Mluví z nás jeho zranění. Protože všechny tyto věci, to že se za sebe neumíme postavit, to, že se bojíme si říct o to, co potřebujeme, to že si necháme bezmocně něco líbit, to, že se cítíme nepřijímaní, nerespektovaní, nemilovaní, to všechno má kořeny v našem dětství a souvisí to s našim vnitřím dítětem.
Proto potkáváme lidi a situace, které nám to dokola ukazují a budou ukazovat, dokud si tu určitou část v sobě nedonaparavíme, nedoléčíme. Dokud v tom směru nedospějeme. Proto také nejlepším našim zrcadlem jsou naše děti. Naše děti nám totiž úplně nejvíc rezonují s našim vnitřním dítětem a jeho zraněními. Nejvíc nám toho o nás ukazují.
Jednou jsem zažila situaci, kdy Terezka chtěla vlézt po schůdkách do bazénu. Držela se už toho zábradlíčka a našlapovala na první schod. Najednou se ze sauny řítilo postupně jedno dítě za druhým a asi čtyři ji postupně na těch schůdkách odstrčili a předběhli. Měla jsem v tu chvíli co dělat sama se sebou.
Byla jsem na ni strašně naštvaná, že se nechá takhle odstrčit a byla jsem naštvaná na všechny ty dělový koule, který ji převálcovaly. Šla jsem to rozchodit a uvědomila jsem si, co mi tohle divadlo mělo ukázat. Taky jsem v dětství nebyla úplně průbojná. Neuměla se za sebe postavit. A nepříjemné pocity, vztek a bezmoc z těch situací z té doby ve mě zůstaly. A potřebovaly opečovat.
Na ostatních nám vadí vždycky to, co nás konfronutuje s nějakou naší nedozrálostí, s něčím, co máme u sebe zpracovat, napravit, uzdravit. To je jedna oblast. O té jste četli doteď. A ta druhá, parádní věc, jednoduchá jako facka je, že nám na ostatních vadí často to, co děláme sami. Jenomže si neuvědomujeme, že to sami děláme. Proto nám to tolik vadí na ostatních. Ukazují nám něco, co na sobě nechceme vidět.
To, co nechceme vidět jsou dost často právě ta výše zmíněná hluboká témata, ale může to být třeba styl, nebo model chování. Třeba máte pocit, že nějaká paní se podlézavě chová a nesnášíte to na ní. Pak je potřeba se zastavit, uvědomit si, přiznat si, že to zřejmě také někdy děláte, nebo jste to někdy udělali a být ochotni to u sebe najít. Nebo když křičíte na křičící dítě: „Neřvi, kdo to má poslouchat!“:)
Tak schválně si teď najděte něco, co vás štve na ostatních. A najděte to u sebe. Vždycky to tam je:) Buď za tím najdete nějaké své hlubší téma, nebo model chování, cokoliv, ale bude to vaše.
Přijetí neznamená: „Ano, chovám se podlézavě, no a co“ a budu v tom pokračovat vědomě dál.
Přijetí znamená: „Ano, někdy se chovám podlézavě. To je v pořádku. Chci to změnit.“ Pak hledám, proč to dělám. „Aha, snažím se, aby mě ostatní přijímali.“ To jednoznačně znamená, že nepřijímám úplně sebe sama. To znamená, že budu pracovat se svojí sebeláskou a přijetím. Jakmile budu více přijímat sama sebe, nebudu mít strach z nepřijetí ostatními a nebudu mít potřebu se chovat podlézavě. To, jaký máme vztah sami k sobě přesně odráží to, jak se k nám chovají ostatní. Je to jednoduché.
Nečekejte tedy od ostatních, že se k vám začnou chovat jinak. Začněte se vy chovat jinak – tedy zodpovědně – ke svým potřebám a pocitům. Začněte se jinak chovat k sobě. Mějte sami sebe rádi. Přijímejte se. Pak budete přijímat lépe své okolí a sami budete více přijímáni.
Možná vás často vytáčí vaše vlastní děti a máte při nich nervy na pochodu. Možná byste to rádi změnili. Přejete si, aby vás situace s dětmi tak často nevytáčely, ale vůbec netušíte, jak na to.
Pak vás zvu vás do 8 týdenního e-mailového tréninku „První pomoc pro tvé pocuchané nervy“.
Dlouho neváhejte, zanedlouho zavíráme. Podrobnosti si přečtěte tady, prosím:)
Tak to je pro dnešek všechno.
Mějte se krásně, mějte se rádi a přijímejte se:)
Petra
Dobrý den, krásně jste to vystihla a popsala. Jen mám problém s tím přijetím. Jak mám přijmout něco, co se mi na sobě nelíbí?
Píšete například: Přijetí znamená: “Ano, někdy se chovám podlézavě. To je v pořádku. Chci to změnit.”
Co je v pořádku? Jak to může být v pořádku, když to chci změnit?
Myslíte jako, že v pořádku = normální, přirozené, logické v té situaci?
Chápu to správně?
Renata
Je v pořádku, že doteď jsem to tak měla. Přijímám a odpouštím si, že doteď jsem se chovala podlézavě. Přijímám, že občas semi nepodaří udělat to lépe a zase do tho zklouznu. Pracuju na tom, abych to změnila. Je to takto srozumitelné?