Vypadám jako nemožná matka, ale jsem spoko:)

Z deníku „nemožné matky“:

Dneska ukázkový trénink všímavosti. Pecka💪

Fínka je ADHD a neslyší, tak má svý zažitý rituály, který jí pomáhaj se v tom dni orientovat a sebemenší zásah do toho se projeví v její náladě. Dneska jsme vstávali s řevem a s tím, že na nás ležely vyrvaný závěsy z oken🤣
Můj muž je z toho hodně zničenej. Odpoledne jsem mu dala prostor a vyrazila s dětma ven, ať si odfrkne.

V obchodě vztekací scéna par excelence. Fína na zemi, kopající kolem sebe, řvoucí na celej obchod. Sen všech matek🤣 tak jsem ji tam nechala ležet, a pozorovala jsem to. Nebylo to příjemný. Pohledama jsem byla propalená skrz na skrz. Ale nenabíhal mi tam žádnej vztek. Jen soucit. Sama se sebou. Ale i s ní, že si prostě nerozumíme.

Chtěla časopis, já jí řekla, že se stavíme v trafice, tam mají větší výběr. Jí trvalo, než to pochopila. A musela si to prožít. Za mě dobrý. Za chvíli se zvedla, nechala si na mobilu ukázat obrázek trafiky, kde časopis vyberem. Pán nám podal plyšáka, kterýho zahodila. Já mu s úsměvem poděkovala, pan se taky usmál. A o deset minut později už si domů nesla princeznovský časopis, mnohem lepší než nějakej blbej Pusík, že jo 🤷🏼‍♀️

Pak ještě cukrárna. Ano. Udělala jsem si takový mateřský tréninkový den 🤣💪Děti patlaly dorty všude po stole, pak do toho dvakrát dloubly, a že dobrý, za ně cukrárna splněna a začaly rejdit po místnosti. Zas jsem to pozorovala a přišlo mi to jako děsná bžunda. Být to film, tak kupuju lístky. Tak jsem snědla ty patlanice po nich, rozdělala jim ty časopisy, ať si aspoň dopiju kafe a svůj dort zabalila muži domů. Takže spokojenost na všech stranách.

Z vnějšího pohledu jsem nezvládla absolutně nic, řvu doma na muže a děti mám nevychovaný a vztekaj se mi v obchodu, ale ten posun uvnitř je znát. Ubránit si hranice a nenalítnout na dětský emoce a programy typu „okamžitě to vyřeš, takhle se tvý dítě nemůže na veřejnosti chovat“ nebo „to, že se dítě vzteká je důkaz, že jsem debilní matka“. Já jsem spoko😁✌️

Toto bylo sdílení Klárky z kurzu První pomoc pro tvé pocuchané nervy. Klára mi dovolila ho sdílet a použít jako názorný příklad:) Příklad toho, jak ustát v klidu nepříjemné situace s dětmi, které prostě nastávají. Jinak pokud se vám líbí Kláry styl, tak klikněte sem pro čtení dalších jejích řádků.

A teď se tady pojďme spolu mrknout, jak vyzrajete na ty nepříjemné situace.

Správné matce se tohle nestává

Kolektivní představa ideální matky, kterou podvědomě sdílíme, nám jasně ukazuje, že tohle se správné matce nikdy nemůže stát. Ta totiž s přehledem, nadhledem, v klidu a hlavně rychle, zvládne sebešílenější situaci respektujícím způsobem. To znamená, že řekne nějakou kouzelnou formulku, dítě se okamžitě zklidní, začne spořádaně spolupracovat a přestane se chovat „nevychovaně“.

Vyskakuje na vás někdy tento obraz správné matky, ke kterému se nikdy nepřiblížíte? Mrkněte na to. Poznáte to třeba podle toho, když je pro vás nějaké chování vašich dětí celkem ok, ale když jste mezi lidmi, cítíte se najednou jako špatná matka. Protože se někdo dívá.

Nedávno jsem seděla u řeky a jeden chlapeček tam byl na výletě s babi a dědou. Krmili ho na střídačku polívkou a on jim najednou začal říkat, taky na střídačku: „Ty jsi trubka!“ nebo něco takovýho. Oni se tomu smáli, on taky a pořád to opakoval. Najednou si ta babička všimla, že se na ně dívám a povídá mu: „Fuj, Maxíku, tohle se neříká, to nemůžeš.“

To, že si nechali z legrace nadávat, to je mezi nimi a to nechci vůbec hodnotit, protože je neznám a mohla to být klidně nevinná hra. Píšu to kvůli tomu příkladu – kdy se aktivuje před ostatními představa ideální matky (babičky), kterou bychom měli naplňovat.

Tuhle představu pošlete pryč. Dělejte to nejlépe, jak umíte, buďte tou nejlepší verzí sebe sama, ale netrapte se tím, že vaše nejlepší verze má daleko do imaginární ideální matky. A všimněte si, že toto porovnávání se většinou neaktivuje, když jste s dětmi doma, ale někde na veřejnosti.

Když se někdo dívá

Většina nepříjemných situací, které zažíváme venku s dětmi, není nepříjemná sama o sobě, ale proto, že se na nás někdo dívá. Protože máme strach, nebo alespoň představu, že si o nás ten někdo pomyslí, že jsme špatné matky. Z té situace pak dělá nepříjemnou právě tato naše představa toho, co si o nás (možná) myslí naše okolí.

Takže tady vlastně nejde o to, změnit tu situaci, ale jen o to, změnit svůj pocit, který v té situaci máme. Protože jsou to často situace, ve kterých toho moc nenaděláme. Když má dítě záchvat vzteku, tak ho prostě nevypnete.

Není to o tom, že bych vás nabádala k bezohlednosti. Ale o tom, abyste se cítili dobře, i když vám vaše dítě připraví horkou chvilku někde na veřejnosti. Řekněme, že sebou praští vzteky v tramvaji o zem. Když se budete cítit blbě, nervózně – no jen si představte, jak se v tu chvíli cítíte a odpovězte si:

1. Pomůžete vašemu dítěti, aby se rychleji uklidnilo, tím, že jste nervózní a představujete si, co si o vás lidé myslí? Ne. Vašemu dítěti můžete pomoci jedině, když budete v klidu.
2. Zmírní utrpení lidí okolo vás, když se budete cítit provinile? No jasně, že ne. Je tedy dost pravděpodobné, že s vámi cestuje spousta dospělých, kteří v sobě nesou své zraněné vnitřní dítě, které v dětsví nemohlo ani plakat, ani se vztekat. A pro ně je vztek vašeho dítěte nepříjemný. To ovšem není důvod k tomu, abyste vaše dítě umlčeli, ani abyste se cítili špatně.

Vemte si to. Jednak vaše dítě je dítě a momentálně je zahlcené emocemi. Ještě s nimi neumí pracovat a nechat si to na doma, nebo to vyjádřit jinak. Postupně se to učí. Zatímco ti dospělí už jsou dospělí. A měli by zvládnout své vlastní emoce, které v nich vzbuzuje vaše dítě svým vztekem.

Ohleduplnost ano. Ale co kdybychom se na to podívali z druhé strany. Neměli by taky dospělí být trochu ohleduplnější k dětem? K tomu, že jsou to děti? A vy? Jsou pro vás důležitější emoce vašeho dítěte, nebo vašich spolucestujících?

Určitě je to o tom, najít zlatou střední cestu. Jedna věc jsou emoce a druhá věc třeba dítě v restauraci, které běhá po stolech.

Takže co s tím? Jako vždy potřebujeme pracovat ve dvou rovinách.

To, co se děje venku

Jedna rovina je rovina vnější situace. To, co vaše dítě dělá, to co se odehrává a vy to vidíte a slyšíte. Odpovězte si na dvě otázky:

1. „Překračuje moje dítě svým chováním něčí hranice tak, že bych měla zasáhnout (jestli ano, zasáhněte), anebo se projevuje zcela přirozeně jako dítě a potřebuje si něco odžít a pokud to dospělým v okolí vadí, je to o jejich vlastní emoční neztralosti?“
2. „Je to něco, s čím je potřeba dlouhodobě pracovat?“ Pokud se často vzteká, je to výzva pro rodiče k práci s emocemi. Pokud nerespektuje nikoho a nic, začněte vy sami pracovat na svých hranicích. To ale neuděláte v napjaté situaci přepnutím nějakého čudlíku. Na tom pracujte průběžně.

Pokud jde o přirozené, nebo „normální“ dětské projevy, stačí si uvědomit, že jsou to prostě děti a ne spořádaní dospělí, že jsou prostě živé. Že emoce k dětem a vůbec k životu patří. Nebo třeba vaše děti nemají úplně standartní potřeby. Anebo se to někdy prostě jen naskládá a je blbej den.

Pak tu vnější situaci vůbec neřešte, smiřte se s ní, přijměte ji. Jen se hoďte do klidu, uvědomte si, že řešíte, co si o vás kdo teď asi myslí a uklidněte se – aneb:

Co se děje uvnitř

Na prvním místě potřebujete zvládnout sami sebe a své emoce. Tedy tu situaci, která se odehrává uvnitř vás. To, jak se cítíte. Ať už potřebujete s dětmi pracovat s emocemi, s hranicemi, nebo máte jenom blbej den, nejdřív se potřebujete naučit hodit do klidu. Jako Klára:)

Protože i když to kolem vás lítá – vztekající se dítě v obchodňáku, vyrvál uprostřed nádraží, hádka v tramvaji, všechno, co řeknete, je špatně, za každou blbost schytáte spršku jeho vzteku – nejprve vždy potřebujete najít rovnováhu. Uklidnit sami sebe. Jak na to?

1. Sledujte, co se odehrává ve vás

Pěkně zevnitř sebe si uvědomujte, co se děje venku a především sledujte, co se odehrává ve vás:

1. Jaké máte myšlenky?
2. Co vás v té chvíli napadá?
3. Jak se cítíte?
4. Máte nějaké emoce? Jaké?
5. Kde v těle ty emoce cítíte?

Pozorujte to svým vnitřním zrakem jako film. Pokud jsou vaše emoce hodně silné, soustřeďte se na svůj dech, prohlubujte ho a zpomalujte. A nemluvte. Alespoň chvíli. To často mnohé samo vyřeší.

Jednou větou by se dalo říct: Uvědomujte si, co se děje a že se to děje. Třeba teď. Uvědomte si, kde jste a že čtete tento článek. Rozhlédněte se kolem sebe, zhluboka se nadechněte a vydechněte. A sami sebe třeba pozdravte. Ahoooj:)

2. Nemusíte všechno hned vyřešit svojí akcí

Druhá věc, která vám pomůže je ta, když si uvědomíte, že nemusíte vždycky všechno okamžite vyřešit. Tím, že budete situaci (i to, co se odehrává uvnitř vás) jen pozorovat a ne do ní zasahovat, jí často pomůžete vyřešit úplně nejvíc. Jak víte, přijímající pozornost uzdravuje a léčí – tím, že dáte prostor procesu, který se děje. Přijde vám nějaký vhled, pochopení. Přeladíte se z boje na spolupráci ad.

Takže to rozhodně neznamená, že budete pasivně čekat. Na bdělé pozornosti není nic pasivního. Jen nejednáte rychle a bez rozmyslu. Dáte mlčky prostor tomu, aby mohla ve vás uzrát zdravá akce. Do té potom jdete. Co je zdravá akce poznáte, když si budete všímat toho, co se děje ve vás a kolem vás (to je ta bdělá pozornost), nebudete jednat zbrkle a automaticky, ale vědomě.

Pokud vám to dává smysl a potřebujete vědět, jak v praxi sledovat, co se ve vás odehrává, zvu vás do Pětiminutovek, které vás po 21 dní dennodenně povedou k pozorování konkrétních věcí ve vašem vnitřním světě.

Po 21 dnech už vám to půjde úplně samo. Mrkněte sem << a přibližte se sami k sobě s 21 úkoly, které budete každé ráno netrpělivě vyhlížet ve své e-mailové schránce:)

Těším se na vás, Petra