Když to nejde po dobrým…

Víte, proč si vaše dítě nechce čistit zuby? Protože mu to nedává smysl. Šmidlení nějakou štětkou v puse…Proč? Chápejte, jasně, že ví proč. Už jste mu to asi dvacetkrát vysvětlili. Ale to je pořád a jenom vaše proč. Dítě to dělá pro vaše protože a nechce se mu do toho, protože to není jeho protože.

Dostali jste někdy vy sami nesmyslný úkol? Třeba v práci? Jak se vám plnil? Bylo to s radostí, nebo jste se museli fakt nutit a kdybyste měli odvahu, tak byste se na to vybodli? Ten úkol ale určitě dával smysl tomu, kdo vám ho zadal. Bylo to jeho rozhodnutí. Vy jste ho měli jen zrealizovat, bez ohledu na to, co si o tom myslíte.

Tohle je to samé. Chceme po dětech spoustu věcí, které nám smysl dávají, ale jim prostě ne. Ani, když jim to stokrát vysvětlíte a máte pocit, že by to pochopil každej. Vaše dítě chápe, jak to myslíte. Ale prostě to cítí jinak. 

Víte, o čem jsou tyto situace?

1. Jsou v první řadě o tom, že po dětech chceme věci, které jim nedávají smysl
2. a v druhé řadě jsou o zodpovědnosti.

Z hlediska přirozenosti po nich chceme totální nesmysly

Naše společnost je totiž dost v rozporu s lidskou přirozeností. Vznikl nám tady svazující systém toho, co se dělá, nedělá, má a nemá, musí a nesmí, co je normální a co je nenormální. A žít v souladu se systémem svazujících pravidel je nahony vzdáleno od toho, co je člověku přirozené. Jenže v tom žijeme po generace, a proto je to pro nás úplně normální. Jenom ty děti musíme vždycky pře-vychovat, aby byly pro společnost přijatelné.

Jenže přirozené je dávat pozornost svému vnitřnímu světu víc, než tomu vnějšímu. A v tom vnějším se řídit signály z toho vnitřního. Žít v souladu se sebou a svojí přirozeností. V souladu s přírodou a jejími rytmy, ve spojení s moudrostí našich předků. Jenže jakmile začneme žít pro systém, tak jde soulad s naší přirozeností celkově stranou.

Takže pochopte, že není vůbec nic divného na tom, že dítě nechce spěchat, oblékat se, jíst, když chcete vy, čistit si zuby, chodit do školy, učit se to, co ho nezajímá, uklízet a nevím co ještě. Přirozené je lítat nahé v přírodě:)

Ano, tam už jaksi dávno nejsme. Snažím se vysvětlit, proč z pohledu dětí po nich chceme nesmysly. Nechci tím říct, že po nich nemáte nic chtít. Anebo že se máme vrátit na stromy. Ale určitě se pojďme vrátit k pozorování našeho vnitřního světa. Do tady a teď, do kontaktu se sebou.

Bedlivě zkoumejte všechno, o čem si myslíte, že nějak má, nebo musí být. Podrobte vždycky všechno nejprve vlastnímu úsudku. Nepřijímejte to jen proto, že se to tak dělá, nebo vždycky dělalo. A chápejte své děti, když nechtějí dělat něco, co pro ně není přirozené. Neznamená, že po nich nemáte nic chtít, ale chtějte v tomto směru po nich jen to, co je opravdu důležité.

Dám příklad – jak to mám já. Vy si ty hranice určtě podle sebe. Takže od čeho jsem neustoupila je třeba to čištění zubů. Ale například, když se Terezka rozhodne, že na závěrečnýé focení ve škole nechce jít v žádných šatech, protože se v nich necítí dobře a chce si vzít oblíbené legíny a tričko…tak si nechám od cesty všechny svoje představy, jak se holky na závěrečné focení oblíkají a nechám ji být, ať si jde v čem chce. A tak podobně- Rozumíme si?

Předávejte jim zodpovědnost

Zodpovědnost je ta druhá úroveň. Protože kromě toho, že některé věci dětem z hlediska jejich přirozenosti nedávají smysl, druhá věc je, že hlavní vnitřní motivací je prostě vlastní zodpovědnost. Vy jste dospělí a nesete za svá rozhodnutí a činy plnou zodpovědnost. Když si nebudete čistit zuby, tak se vám třeba zkazí a vy to budete muset řešit a zaplatit.  Když se dítěti zkazí zub, budete to řešit, dávat mu podporu, až bude sedět na křesle s vratačkou v puse, zase vy a samozřejmě si to taky zaplatíte. Takže zase vaše zodpovědnost. A vaše motivace.

Dítě žádnou vlastní vnitřní motivaci k čištění zubů nemá. Neví, co to je, když ho bolí zub. Dokud to nezjistí, je představa zkaženého zubu moc abstraktní. Takže mu to vyjde z jeho pohledu na stejno, jestli si je vyčistí, nebo ne. Je to pro něj jenom opruz.

Teprve až se mu pár zubů zkazí a zažije vrtačku, teprve potom vnitřně ví, proč si má ty zuby čistit. Stále ještě ale neřeší objednání, dopravu k zubaři, ani placení. Jakmile převezme zodpovědnost i za tyto věci, jeho motivace zase vzroste tím víc. A jakmile bude mít vlastní dítě, bude ho nutit do čištění zubů, protože bude mít zodpovědnost i za něj a tedy i motivaci mnohem větší.

Za děti od narození neseme zodpovědnost my. Jak rostou je potřeba předávat jim postupně zodpovědnost a rozvíjet tak jejich vnitřní motivaci. Aby šlo o jejich zodpovědnost za jejich rozhodnutí a jejich následky. Pak se s vámi nebudou handrkovat – když se pro něco sami rozhodnou.

Musíte posoudit sami, jakou zodpovědnost mají vaše děti nést. U kterého rozhodnutí jsou schopny nést i případné důsledky a jestli ty důslkedky neponesete náhodou vy. Například necháte na dítěti, jestli bude chodit včas do školy. Pokud bude chodit často pozdě a následky si ponese jen ono samo, je to v pořádku a pravděpodobně se díky tomu naučí brzy chodit včas. Pokud za jeho pozdní příchody budete popotahováni vy, tak nesete následky i zodpovědnost a tudíž to na dítěti nechat jaksi nemůžete.

Jsem rozhodně pro předávat zodpovědnost. Nesnažit se děti uchránit před následky tím, že jim tu zodpovědnost nepředáte, protože jim budete chtít ušetřit nějakou nepříjemnost. Ale to k životu patří. To je ta nejlepší škola. Učit se vlastní zkušeností. I nepříjemnou. Dám vám ještě jeden příklad.

Deváťák se nechce učit, protože s ním lomcuje puberta.

Buď mu předáte zodpovědnost a necháte to na něm. Ale pozor, to není jen o tom, že mu řeknete, tak když se nebudeš učit, nic z tebe nebude, ale je to na tobě. Dělej si co chceš. A vydržíte to jeden den, protože se učit hned nezačne:) Chce to si to nejprve rozmyslet – co jsem na něm schopná nechat, v klidu si o tom promluvit a pak to vnitřně pustit a důvěřovat. To je výzva.

Věřím tomu, že často je to o naší důvěře v naše děti. Můžete mít totiž pocit, že když mu předáte zodpovědnost za jeho život, nebude dělat do školy nic a jenom se flákat.  Tady je ale zásadní problém v tom, že doteď 8 let seděl a bifloval se něco, co ho nebavilo…je logické, že v pubertě začal klást větší odpor. A pokud mu najednou v deváté třídě po tom, co jste ho 8 let nutili chodit do školy, předáte zodpovědnost, tak se asi učit okamžitě přestane.

Zodpovědnost je třeba předávat postupně, dítě si na ni postupně zvyká, jak roste, rozšiřuje ji. Rozhodovat se za sebe zodpovědně se nenaučí nikdo ze dne na den. Pokud někomu 14 let říkáte, co má dělat, jak se má najednou sám rozhodovat, když vám všechnu svoji sílu i zodpovědnost za sebe dávno předal?

Tak abychom se k něčemu dopracovali.

1. Předávejte dětem zodpovědnost tam, kde ji mohou nést. Od malička. Tam, kde předat zodpovědnost nemůžete, máte dvě možnosti:
2. Buď je namotivujete – ale tady pozor na manipulaci. Například: „Když si uklidíš, dostaneš bonbón,“ je manipulace. Motivace jsou třeba zdravé zuby, které dobře rozkoušou nevím co a tak podobně…Na někoho to nefunguje, to je jenom příklad pro pochopení principu.
3. No a pokud motivace nezabírá, použijte svoji autoritu. Teď si jdi vyčistit ty zuby. Rázně, rozhodně, pevně a s plnou pozorností – ne volat to mimochodem z kuchyně. Pokud máte respekt vy sami k sobě, nemáte problémy s hranicemi a vaše rozhodnutí je pevné, dítě to udělá.
4. Pokud ani tohle nezafunguje, a vy potřebujete, aby to dítě udělalo, nezbývá vám, než použít vědomě nátlak.

Většinou do nátlaku zklouzáváme nevědomě, a to pak končí našim křikem a naštvaným, nebo nešťastným dítětem. Protože když se vám to stane nevědomě, jste za chvíli v emocích. Když si ale uvědomíte to, co jsem tady napsala, přehodnotíte, jestli to, co chcete po dítěti je smysluplné a zjistíte, že ano, tak prostě použijete vědomě nátlak.

Ano, není to respektující. My se ale respektující přístup teprve učíme. Jsme generace, která vychovává děti jinak, než byla sama vychovávána. Takže nám chybí vzory, tápeme, učíme se, občas nám něco nefunguje a nevíme jak na to. Proto ano, když vystřílíte všechny náboje a už nevíte kudy kam, tak na dítě zatlačte.

• Jen si uvědomte, že to jdete udělat, protože vám to jinak nejde,
• uvědomte si, že to není respektující a odpusťte si to,
• dejte si  pozor na to, abyste nezačali ječet
• a použijte nátlak. Řekla bych, co nejněžnější a nejšetrnější k dítěti. Zvyšte klidně hlas. Když v něm nebude vztek a odpor, tak je to v pořádku.

Tak si to nechte projít hlavou a dejte mi vědět, co vy na to. A taky se těším se na vaše vlastní zkušenosti:)

Krásný den, Petra

PS: Další tipy pro bezbolestné rodičovství si vyzvedněte tady: