Musím ji pořád nosit, jinak nikam nedojdeme

Tyhle věci vznikají tak nenápadně. Spěcháte. Dítě stojí a pláče, že ho bolí nožičky. Začíná se vztekat. Víte, že když ho vezmete, že bude klid a že přijdete včas. Jste pěkně nevyspalá. V noci se vám obě děti na střídačku budily. A těch scének je každý den tolik, že se vám to teď prostě nechce řešit. Tak ho vezmete. Volíte zkrátka tu nejjednodušší cestu.

A vůbec nikdo se tomu nemůže divit. Teda nikdo, kdo má děti a měl je někdy v péči 24/7. Mateřství, když jsou děti malé, je jedna z energeticky nejnáročnějších „činností“. Takže vám nikdo nezazlívá, když v té chvíli dítě vezmete, a máte klid. Protože prostě šetříte svoji energii a nervy.

Jenže si tím pod sebou podřezáváte větev

Když to uděláte jednou, tak se nic nestane. Ale pokud si zvyknete, že vyhovíte dítěti proto, abyste měli klid, zvykne si samozřejmě i vaše dítě, že stačí vyvolat mírnou nepohodu. Aby nemuselo chodit. Aby dostalo lízátko. Abyste se mu okamžitě věnovali. Takže sice v tu chvíli máte klid, ale dlouhodobě naopak. Jste v neustálém mixéru. Mezi tím, co byste udělat chtěli a mezi tím, co vás „nutí dělat“ vaše dítě.

Můžete mít někdy až pocit, že vás dítě zneužívá. Že mu neustále vycházíte ve všem vstříc, i na úkor svých potřeb. A že to pořád nestačí. Můžete mít pocit, že vás vaše dítě vůbec nerespektuje.

No jistě. Jak vás asi může vaše dítě respektovat, když vy nerespektujete sama sebe? Respektujete snad, že jste unavená, nebo že si potřebujete udělat chvilku pro sebe? Nebo, že nechcete 3leté dítě vláčet na ruce, když víte, že by tu vzdálenost klidně ušlo, pokud by chtělo?

Vaše dítě vás nemůže zneužívat – pokud mu to vy nedovolíte. Nemůže vás donutit k ničemu, pokud se vy sami pro to nerozhodnete. Vy jste velcí, dítě malé. Pokud máte pocit, že vás vaše dítě ovládá a manipuluje, tak jste mu to dovolili. Jste v roli oběti a potřebujete si vzít svou sílu k sobě. Vy nastavujete hranice. Ne vaše dítě.

Vy rozhodujete o tom, jestli vás bude vaše dítě respektovat

Vaše dítě jenom bolí nohy. Anebo možná ani nebolí. Ale to, jestli ho vezmete do náruče a ponesete, záleží jen na vás. Nebojte se toho, že bude plakat a vztekat se, když mu nevyhovíte. Emoce jsou v pořádku. Neberte jej do náručí jen proto, aby se nevztekalo. Ale dovolte mu vztekat se kvůli tomu, že ho vzít nechcete. Dovolte mu emoce vyjádřit. Uvědomte si, že se jen potřebuje vyrovnat s vaším rozhodnutím. To je celé. Učíte ho tím, že emoce jsou v pořádku, že se jimi vyrovnáváme se situací. A zároveň ho učíte, že emoce nejsou nástroj k dosažení čehokoliv.

Tady je vaše síla. V postoji: „Zlato, chápu že tě bolí nožičky, ale mě bolí záda. Potřebuju, abys šla pěšky. Chápu, že se ti to nelíbí. Můžeš se klidně zlobit. To je ok. Ale neponesu tě.“ A pro dítě jste čitelní. Ví, že se o vás může opřít, protože víte jasně, co chcete. (Nebojte se toho:) A taky ví, že může mít emoce a že vás to nerozhodí.

Hranice nastavujete vy

Buď je nastavíte tak, že v nich dáte dítěti vládu nad sebou, anebo převezmete zodpovědnost. Za své potřeby, za své emoce, za své hranice. A taky za dítě.

Pokud jsou hranice pro vás výzva, většinou to má kořeny v dětství. Pokud dospělí kolem vás nerespektovali vaše hranice a potřeby, museli jste hlavně poslouchat a dělat, co se po vás chce, nenaučili jste se vnímat, co vlastně chcete a postavit se za sebe. Pak je potřeba si své hranice a témata s nimi spojená uzdravit.

Teprve pak pro vás bude jasná hranice mezi tím, kdy je potřeba respektovat potřeby vašeho dítěte, a kdy je naopak potřeba říct „ne“ něčemu, co dítě chce. Protože i to se potřebuje naučit. Slyšet vaše ne.

Možná máte pocit, že jakmile dítěti nevyjdete v čemkoliv vstříc, tak jste direktivní a ignorujete jeho potřeby. To se stává, pokud jste sami vyrostli v direktivní výchově a chcete to dělat jinak. Vy direktivní být nechcete. Chcete respektovat potřeby dítěte. Nechcete, aby zažívalo to, co jste si zažili vy.

Jenže tady je kámen úrazu. Tím, že se snažíte všechno dělat tak, aby vaše dítě bylo za každou cenu v pohodě, tak se vám to překlápí ne do respektující výchovy, ale do úplně volné „cochcárny“. A vaše dítě přesto ale vůbec není v pohodě. Je to tak?

Potřeby dítěte x dítě něco potřebuje

Totiž nepleťme si dvě věci. Potřeby dítěte a to, že dítě něco momentálně chce (nebo nechce).

Například hlavní potřeba – potřeba bezpodmínečné lásky a přijetí – znamená: „¨Miluju tě za každých okolností a přesně takového, jaký jsi.“ Ale neznamená: „Můžeš si dělat, co chceš.“

Nebo další potřeby. Dítě má potřebu láskyplné pozornosti. Potřebu prostoru. Potřebu respektu k jeho hranicím (např. ho nenutíme, aby dával tetičce pusu, když nechce, aby půjčoval své hračky, když nechce. Dáme mu prostor k dokončení činnosti.) Má také potřebu projevovat emoce a být u toho přijímáno.

Také potřebuje vedle sebe dospělého, o kterého se může opřít. Dospělého, který ví, co chce a neřídí se náladami dítěte. Neroztřese se při jeho sebemenší rozmrzelosti. Potřebuje vedle sebe dospělého, který je pevný a laskavý.

Tohle jsou jeho potřeby. Ale to, že zrovna „potřebuje“ být ještě 4 hodiny na hřišti, potřebuje si dát lízátko, potřebuje, abyste ho nosili, potřebuje vás bít, protože se zlobí… Tak tohle nejsou potřeby. To jsou projevy. Chování. Reakce.

Vaše potřeby

A ještě tu máme vaše potřeby. Odpočinek. Spánek. Jídlo. Záchod. Osprchovat se. Spánek. Koukat do zdi a nikomu neodpovídat. Čas pro sebe. Seberealizace. Péče o sebe. Spánek.

A potřeba respektování vašich hranic. Ta je tady dost podstatná. Její naplnění ale nečekejte primárně od nikoho zvenčí – pokud se nerespektujete sami, nerespektuje vás ani okolí.

Například je vám zima a potřebujete už jít z hřiště domů. Byli jste tam dost dlouho a tak nemůže být řeč o tom, že byste dítěti nějak škodili tím, že už to ukončíte. Jenže dítě domů nechce. A tak ho přemlouváte: „Miláčku, mě už je opravdu velká zima, mohli bychom už jít, prosím, domů?“. Necháváte rozhodnutí na dítěti. Copak jste malí? Čekáte, že malé dítě bude chápat, že je vám zima? Čekáte, že rozhodne, že tedy můžete jít domů, přestože se chce ještě houpat?

Vaše zodpovědnost

Vy máte zodpovědnost za vaše dítě i za sebe. To vy rozhodujete. A někdy rozhodujete i za něj. Prostě proto, že dítě za sebe ještě nenese plnou zodpovědnost. Neházejte na něj navíc i zodpovědnost za sebe.

Tím, že v této situaci rozhodnete, že už prostě jdete domů, se nestavíte do pozice direktivního rodiče. Jen jste v pozici toho, kdo má zodpovědnost – za své tělo, je vám zima a taky za to, že se dítě v čas nají a půjde do postele. Nemusí s vámi vždycky souhlasit. A taky nebude. Bude se někdy vztekat, ale to nevadí. Emoce jsou v pořádku, jak už jste četli výše.

A představte si ještě ten pocit dítěte, které má vedle sebe „polodospělého“, za kterého musí často rozhodovat a kterého vlastně vodí jako na provázkách. Jaký to je asi pocit? Bezpečí to nejspíš nebude. Tento přístup dítěti rozhodně nedává pevnou půdu pod nohama. Proto jsou děti, kterým vycházíte úplně ve všem vstříc a necháváte na nich rozhodnutí, která máte udělat vy, docela rozhozené a rozhodně nejsou v pohodě (emočně).

Tohle se tedy za nás stát nemohlo! a střední cesta

A tady už je tenký led. Slyším některé zástupce generace našich rodičů, jak volají: „No vidíte, tohle se nám nikdy nedělo. Vy jste byli hodní, šlapali jste jako hodinky a tohle jsme nikdy neřešili.“ Jo, šlapali jsme… a určitě to bylo v mnohém jednodušší. Drž hubu a krok a hlavně neřvi. Máte klid a jasno. Jenže tady zase chybí respekt k dítěti a jeho potřebám.

Takže hledáme střední cestu. Mezi „drž hubu a krok“ a „dělej si co chceš“. Ta střední cesta je balancem mezi oběma extrémy. Respektující výchova, kde ale respekt vychází od rodiče, z jeho respektu k sobě i k dítěti. A v přijetí plné zodpovědnosti. Za sebe, své hranice, své potřeby. Za dítě, jeho hranice, jeho potřeby.

Pomůcka pro vás

Zní vám to neuchopitelně? Dám vám jednu velmi jednoduchou pomůcku.

1. Vnímejte své pocity.
2. Pokud se v nějaké situaci s dítětem budete cítit tak, že vás dítě využívá, manipuluje, že děláte něco, co dělat nechcete, nebo se cítíte jako chudák, máte pocit, že se snažíte, děláte, co můžete a vaše dítě je nevděčné…tak tyhle pocity, to je čistá oběť.
3. Pokud je u sebe zacítíte, tak to je ta chvíle, kdy se i s dítětem propadáte do volné „cochcárny“. To je ta chvíle, kdy máte převzít zodpovědnost, vzít si svoji sílu a říct „dost“, nebo „ne“, nebo prostě záleží na situaci.
   
   Je to ta chvíle, kdy se bojíte, abyste nebyli direktivní, a přitom se potřebujete vymezit.
4. A emocí dítěte se nebojte. Prostě mu je dovolte. A dovolte je i sobě. Jste vzteklí? Zařvěte si, zadupejte, pusťte to ven – nejlépe tak, abyste nekřičeli na dítě.

Dejte vědět!

Pokud s vámi toto téma rezonuje, pořiďte si e-book Nastavte si s dětmi hranice aneb laskavý průvodce pro rodiče a srovnejte si své hranice. Ať se vám lépe hledá balanc, zlatá střední cesta, na které respektujete dítě, ale také a především sami sebe. Těším se na vás,

Petra