Nedělejte nic jen proto, aby nekřičelo

V poslední době jsme na tuto věc narazili během konzultací i v diskuzích na fb tolikrát, že jsem se rozhodla o tom napsat článek, protože se to týká snad skoro všech rodičů.

Představte si situaci. Vaše dítě v tomto období trvá na tom, že odemyká, když se vracíte domů. Vždy. Rádi mu to dopřáváte. Ale dnes venku mrzne, vám se chce strašně moc na záchod a ještě jste ověšení taškami s nákupem. Dítěti odemykání trvá docela dlouho.

Potřebujete rychle odemknout, vběhnout domů, shodit tašky a běžet na záchod. Zároveň víte, že když to uděláte, bude hrozná scéna. Co uděláte? Jak se rozhodnete?

Dokud s tím rodiče nezačnou pracovat vědomě, většinou raději počkají, aby se vyhnuli scéně. Radši přetrpí těch 5 minut, hlavně, že pak bude klid. Ale za jakou cenu? Jaký máte v takové situaci pocit? Cítíte se trochu zahanbení a ponížení? Samozřejmě. Protože děláte něco, co je vám proti srsti. Jste v roli oběti. Necháváte malé dítě, aby za vás rozhodovalo.

Vašemu dítěti rozhodně neprospívá, že má nad vámi moc. K tomu se ještě dostaneme. Každopádně toto předávání moci nad sebou dítěti v různých situacích má jeden společný důvod. A to ten, že se rodiče vlastně bojí emocí dítěte a snaží se jim předcházet a vyhýbat. Zapamatujte si, prosím, jednu důležitou věc:

Nedělejte nic jen proto, aby se vaše dítě nevztekalo, nezlobilo, nekřičelo.

1. Stejně se vám to nepodaří,

alespoň ne vždy. Potom jste frustrovaní a vzteklí pomalu víc, než vaše dítě. Z toho, že děláte, co můžete, snažíte se a když se jednou zapomenete a odlepíte to víčko z jogurtu, vaše dítě to není schopné přejít bez jekotu. To je vážně frustrující.

2. Zároveň jste permanentně ve střehu a v napětí.

To neprospívá ani vám, ani dětem. Spíš potom vybuchnete jako papiňák při první příležitosti.

3. Emoce k nám patří a vaše dítě je taky potřebuje mít.

Potřebuje se někdy zlobit a vztekat. Rozčilujete ho tím, že se tomu snažíte všemožně předcházet. Proto, když ho konečně něčím naštvete, opře se do toho ještě víc. Má co vypouštět:) Také tím, že se snažíte jeho emocím předcházet, mu dáváte zprávu o tom, že emoce nejsou v pořádku a že je potřeba dělat vše proto, abychom je něměli.

4. Vaším úkolem není, aby vaše dítě nikdy nezažilo nějakou nespokojenost,

aby se nikdy nevztekalo, neplakalo. To, že to dělá, z vás nědělá špatnou matku nebo otce. Zároveň se tím učí vyrovnávat se situacemi prostřednictvím emocí. Od toho emoce jsou.

5. Prostě to tak je.

Některé děti, když se jim něco nelíbí, tak se vztekají. Nebo pláčou. Vaším úkolem tedy není, uspořádat všechno v životě tak, aby nemělo proč se vztekat a plakat, ale naopak. Vaším úkolem je naučit se přijímat emoce vašeho dítěte. Přijímat znamená – uznat jeho emoci a dovolit mu ji prožít, zároveň si držet své hranice. Tím myslím, že při tom vyjadřování jejich emocí nedovolíte dětem, aby do vás třeba mlátily.

Takže ta situace by mohla proběhnout takto:

• „Jé, promiň, já v té rychlosti zapomněla a to víčko z jogurtu jsem ti odlepila. Promiň.“
• Jekot.
• „No jo, zlobíš se, chápu, že tě to naštvalo. Ale vrátit čas už nemůžu.“
• A konec. Tečka. Nesnažte se mu vysvětlit, že brečí zbytečně.
• A vy si odpusťe. Nejste stroj. Zapomněli jste. Ale nic hrozného se nestalo. Vaše dítě to teď zrovna vnímá jako tragédii – tak mu ji neberte, ale nerozvíjejte s ním dál to drama. Rozumíte? Bez sebeobviňování.

Prostě jsem zapomněla, sorry. Štve tě to? Jasný, chápu. A víc to prostě neřešte, jen mu dejte prostor a čas, aby se s tím vyrovnalo.

Tohle jsou situace, které se stanou, když si „nedáte pozor“. To stejné platí, když se o něčem rozhodujete. Třeba když dnes opravdu potřebujete odemknout vy. Víte, že bude řev. Pokud se rozhodnete pro variantu, kterou chce vaše dítě, jen proto, aby nekřičelo, abyste měli klid, škodíte tím.

1. Škodíte tím sobě, protože se pak cítíte jako oběť. Tím, že předáváte moc nad sebou svému dítěti.
2. Škodíte tím dítěti, které se nenaučí, že je v pořádku, že občas není po jeho.
3. Také ho tím učíte, že jeho křik je jeho zbraň, kterou vás může manipulovat. To znamená, že se nenaučí emoce vyjadřovat a prožívat zdravě, k tomu, aby se se situacemi vyrovnávalo, ale používat je jako nástroj k dosažení toho, co chce.

Takže řiďte se tím, že si při rozhodování dáte pozor.

Vždy se ptejte sami sebe, na základě čeho se rozhodujete. Pokud  vidíte, že se chcete nějak rozhodnout jen, nebo hlavně proto, aby byl klid, tak se zastavte a rozhodněte se tak, jakoby žádný výbuch křiku nehrozil. Rozhodněte se svobodně.

Když se bude vaše dítě zlobit, dovolte mu to.

Pochopte, že se teď zlobí a že toho je na něj moc. Pochopte, že se potřebuje vyrovnat s tím, že dnes nemůže odemykat, nebo s tím, že jste mu odlepili víčko. Někdy ani nemusíte jeho důvody chápat. Můžou vám klidně připadat úplně nelogické. To nevadí. Vy jen pochopte, že dítě je plné emocí, které potřebují ven. Dovolte mu je vyjádřit.

Tím, že přestanete jeho emocím klást odpor, nebudete mu vysvětlovat, proč se zlobí zbytečně, nebudete jeho emocím předcházet, odvádět od nich pozornost apod., vytoříte dítěti prostor k tomu, aby se vyrovnalo s tím, co se stalo. Takto vypadá přijetí emocí. Necháte je proběhnout a budete s dítětem.

Jakmile začnete tímto způsobem přistupovat k emocím dětí – tzn, přestanete se jich bát a snažit se, aby nebyly a budete je přijímat – stane se to, že jich bude mnohem, mnohem méně.

Zároveň, když se přestanete emocím vašeho dítěte vyhýbat, dovolíte mu je prožít, pak už nebudete manipulováni strachem z těchto emocí. Budete volní.

Neobhajujte se

Vysvětlování, proč se dítě nemá zlobit, má kromě strachu z jeho emocí ještě jeden důvod. Chceme sami sebe obhájit. Před sebou, před dítětem, před imaginárníma očima celé společnosti, která nás v tu chvíli v našich představách soudí. Máme pocit, že když se naše dítě zlobí, protože jsme něco udělali, znamená to, že jsme to asi udělali špatně. Kdybychom to totiž udělali správě, dítě by se přeci nezlobilo. A když se zlobí, musíme ho umět uklidnit.

To je velký omyl. Když se dítě zlobí, neznamená to, že jsme jako rodiče udělali chybu. Znamená to, že má emoce, které potřebují ven. To je celé. Proto nemusíte vysvětlovat, že jste to mysleli dobře, že jste opravdu museli na ten záchod a byla vám hrozná zima a kdesi cosi. Nejste před soudem. Uvědomte si, že se obhajujete a zastavte to. Obhajováním totiž ze sebe právě děláte oběť.

Ano, omluvte se – když třeba zapomenete na víčko od jogurtu. Ale dál už se neobhajujte. Dokola nevysvětlujte, proč jste něco udělali, nebo neudělali. Postavte se za sebe. Nevysvětlujte mu, že jste to mysleli dobře a proto nemá brečet.

Co vlastně čekáte, že udělá? Utře si slzy a řekne: Aha mami, už tomu konečně rozumím! Ty jsi mi to neudělala schválně, jenom jsi zapomněla. Chápu a počkám si na zítřejší snídani.“? To asi nečekáte, že jo. Tak to nechte být. Neberte emoce dítěte jako své selhání. Jste dobrá máma, táta, i když se vaše dítě vzteká kvůli vám.

Pochopení a přijetí emocí

Na závěr ještě jedna důležitá poznámka. Pochopení a přijetí emocí musí vycházet z vás. Musíte ho cítit. Pokud budete jen používat věty ve stylu: „Chápu, že se ti rozbilo autíčko,“ ale uvnitř budete mít něco jako :“Tak teď jsem ti vyjádřila pochopení, tak už konečně přestaň,“ tak to vaše dítě vycítí a rozčílí ho to ještě víc. Přece když jeho emoce přijímáte, tak proč je chcete zastavit?

Proto v těch chvílích pracujte na tom, abyste před sebou viděli malé dítě, které je teď plné emocí, které potřebují ven. Představte si to. Nalaďte se na pochopení. Až pak něco říkejte. Toto vaše pochopení a opravdové přijetí je to, co mu opravdu pomůže. A pomůže to i vám:)

Ať se vám daří!
Petra