Narození ségry? Nejhorší den v životě…

Jak to bylo parádní, než se narodila Kristinka!

Povzdechla si Terezka asi tak třikrát během posledního půlroku.  Vzpomněla, jak to bylo krásné, že jsme měli rádi jenom ji, že nikdo nekřičel…Ano, všechen prostor byl její. Pozornost patřila jí.

Nedávno Kristinka odpoledne usnula a Terezka navrhla, že si budeme hrát, že se Kristi ještě nenarodila. Jednou také nakreslila obrázek, jak má druhé narozeniny: „Kristinka byla ještě v nebíčku, že jo, mami?“ Podotýkám, že holky mají spolu moc hezký vztah…

Když se malá narodila, říkala jsem si: „To je super, Terezka vůbec nežárlí, bere to tak v pohodě, jakoby nic.“ Jedna možnost je projevovat „žárlivost“ fyzicky nebo skrz výlevy emocí, druhá je odžít si to uvnitř sebe sama. Pro rodiče je druhá možnost na první pohled lepší. Ale pro dítě ne. Nese si to s sebou dál.

Terezka měla tehdy 2,5 roku a nebyla schopna vyjádřit a formulovat své pocity. K tomu, aby je ventilovala, ji to nevedlo. Vyšla s nimi ven až teď, kdy je jí skoro 7 a umí je pojmenovat a reflektovat.

Tím prosím nechci říci, že je špatné mít děti s menším odstupem než 7 let. Nic takového netvrdím. A sourozenec je v životě obrovským přínosem, o tom není pochyb.

Ale je třeba počítat s tím, jak to v tu chvíli malé dítě může vnímat. Jak píše Naomi Aldort ve své knize Vychováváme děti a rosteme s nimi: „Představte si, že vám muž přivede domů další ženu a řekne vám, odteď tady budete dvě, o všechno, co doteď bylo jen tvoje,  i o mou lásku, se s ní budeš dělit a chci, abyste se měli rády, chci, abys ji přijala a byla na ni hodná.“

To je nádherný a výmluvný příklad. Zkuste si to představit. Takhle se cítí bývalý jedináček, když mu nadělíte sourozence. Chce to velkou dávku pochopení a trpělivosti. Musí se – chtě nechtě – s novou situací srovnat. Musí přijmout něco, co se mu nelíbí. A platí to, i když se pečující hodné holčičce narodí mladší bráška a ona se o něj s vámi „stará“ a kojí zároveň s vámi plyšového medvídka. Stejně je dobré brát na vědomí, že ač to není znát, je to pro ni náročná situace.

Kdo je starší, ať zůstane starším. Přišel na svět dříve a stejně jako má starší přednost kdekoliv jinde, mělo by to tak být i v případě sourozenců. Není žádný důvod, aby starší vydal hračku mladšímu proto, že je větší a rozumnější, nebo že by ten mladší měl dostat pití dřív proto, že je přeci malý.

Starší má přednost.

A pokud necháme staršího být starší a mladšího mladším, ušetříme si velkou řadu jejich vzájemných, nikdy nekončících konfliktů. Ty pramení právě z toho, že se děti stále snaží vyjasnit si své pozice a není jim to umožněno. Jakmile si starší chce „zjednat pořádek“ dostane vyhubováno, nebo přednášku o tom, že takhle se k malému sourozenci chovat nebude.

Nemám na mysli hrubé fyzické výpady, ale například když si malý hraje s něčím, co je staršího a on mu to bez upozornění vyškubne z ruky, protože to je jeho..následuje křik mladšího, zásah rodiče, obrana mladšího, frustrace staršího.

Starší má právo si svoji hračku vzít. Stačí mu posléze vysvětlit, jakým způsobem si  má příště hračku vzít, aby se mladší nelekl. Mladší si zapamatuje, že bráchovi věci se neberou. Anebo se naučí, že si může vzít cokoliv, že to maminka zařídí a že brácha tak nemá šanci.

Pokud má starší sourozenec úctu a respekt mladšího, chová se k mladšímu také s respektem a citlivě.

Slýchávám občas tvrzení – chci, a chovám se k dětem tak, aby měly stejné podmínky, aby to bylo spravedlivé.

Co má být spravedlivé? Každého z nás ovlivňuje už to, jak a v jakém pořadí se narodil. A pak samozřejmě, co jsme dostali do vínku, jací jsme. Některé dítě je TAK roztomilé, že mu svět leží u nohou, některé je ukňourané, že každému leze na nervy, některé je hbité, jiné zručné…

Co to je – stejně pro všechny? Každý potřebuje něco jiného. Prvorozený, druhorozený, takový a makový. Některé děti jsou hodně submisivní a musíme si tedy dávat dobrý pozor, abychom je příliš neovlivňovali, aby se naučily vyjádřit, co chtějí, aby je neválcovalo okolí. Aby uměly vnímat své potřeby a snažily se je naplňovat.

Jiné děti se umí prosadit, a dělají to tak nekompromisně, že nás tím učí nastavovat si svoje vlastní hranice, aby děti neválcovaly nás a okolí. Učíme je brát ohledy na ostatní, vnímat také potřeby okolí, nejen ty svoje.

Budeme-li postupovat ve všech případech stejně a snažit se dělat dětem stejné podmínky, (což stejně nelze, když je každý jiný), tak docílíme leda toho, že skoro nikdo nedostane to, co potřebuje. Všichni dostanou půlku chleba, i když jeden má hlad, že by snědl bochník, takže je mu půlka málo a druhému stačí krajíc, takže mu ten zbytek zplesniví.

Není dobré zobecňovat a snažit se dát všem stejně, když už od začátku jsme na tom každý jinak.

Starší sourozenec musí mít úctu a respekt mladšího. Potom bude sám schopen mladšího s úctou respektovat, pomáhat mu a být mu oporou.

Po těch starších často chceme, aby mladším pomáhali, byli na ně hodní. Chceme po nich, aby se v něčem chovali jako starší. Ale už jim nedovolíme, aby měli jako starší potřebnou autoritu u mladšího. A po těch mladších už vůbec nechceme, aby se chovali jako mladší – dávali staršímu přednost, respektovali jeho prostor. Stavíme se často na jejich stranu, protože jsou slabší a tím je činíme mnohem silnějšími, než je jejich starší sourozenec. Silnějšími, než by měli  a potřebovali být.

Starší se má omezit a rozdat, protože je starší, ale ten mladší nemusí nic. Pak se divíme, že starší se k mladším nechovají tak, „jak by měli“. A že mladší často ty starší nakonec převálcují. Aby ne. Mají naši plnou podporu.

Co s tím, že?

Je to jako vždy. Pokud se vám to moc nezdá, tak se nad tím občas zamyslete, ale „násilím“ (na sobě) nic nezkoušejte. Teprve když jsem pochopila princip a přijala jej za své, začalo se mi dařit nechávat na dětech vyjasňování si svých pozic. Ony samy si mezi sebou vymezí své hranice, pokud je jim to umožněno. A přineslo to větší uvolnění a klid.

Ale stejně to občas zavrzá…:) krom toho, co jsem tady popsala, jsou každí dva sourozenci součástí celého rodinného systému a v něm jsou ve hře další faktory. Třeba jak jste to měli se svými sourozenci vy a váš partner, jak se k vám chovali vaši rodiče,  jestli jsou vaše děti holky nebo kluci…

Ale ten princip, ten se tam uvnitř skrývá vždy, jde jen o to, do čeho je oděn.

Hodně zdaru!
Petra Hanelová

PS: Samozřejmě nemluvím o tom, když splašené dvouleté dítě chce mlátit novorozeně po hlavě paličkou na bubínek. A taky netvrdím, že starší má dostat víc vaší lásky a pozornosti a může mladšího šikanovat. Ale pokud jej šikanuje, je dobré se zamyslet nad výše napsaným, protože tam je možné najít odpověď:)

Tento článek je pouze o tom, jak jsou na tom ti nejstarší, co potřebují a co jim škodí. Jistěže si pozornost zaslouží i mladší, nejmladší, prostřední sourozenci. Všichni jsou stejně důležití. A pokud nasbírám dostatek materiálu, napíšu článek o tom, jaké to může být peklo mít staršího bráchu, nebo být třeba prostřední:)