Když děti odcházejí…

Jednou budou všechny ty chvíle pryč.

„To každodenní bytí, neustálá přítomnost a spojení. Ty věci, který děláme v určitým období každý den a máme v tu chvíli pocit, že to nikdy neskončí, že tohle prostě je a vždycky bude. Známá cesta do školky a na ní drobný každodenní rituály. Slepičkám pampelišky, zkratka přes koleje, pitíčko s Elzou z lékárny. Nebo tentokrát tudy, nakrmit kozlíka, u kolejí natrhat kytky a barevný kuličky z okrasnejch keřů, proklestit si cestu trním na náspu, až nahoru, ke zdi, po pěšině…“

„Vyšlapaný cestičky každodenností. Dětské jiskření, živost, radost, objevování. Děti jsou chodící slunce.“  

„Všechno má svůj konec. Zase jdeme do školky, ale už jdeme jenom dvě. Já a ta mladší. Starší už si vyšlapává svý cestičky do školy.“img_20160928_122123

img_20160926_075636

Zažili jste někdy váš dům či byt bez dětí?

Po několika dnech bez dětí je v domě zvláštní klid a ticho, stojí čas. Nehybnost, ve které houstne vzduch. To je prázdno. Dům je PRÁZDNÝ, vše najednou ustrnulo a spí. Jako tělo bez dechu a bez srdce.

Věděla – viděla – jsem, jak je pro rodiče, hlavně pro matky těžké, když děti odcházejí. Ale nikdy jsem to moc nechápala. Proč jako? Co je na tom? Však se jen odstěhovaly…Teď to cítím. Mají teprve 7 a 4 roky, ale s každou změnou to na mě dýchne.

Jakkoliv je mateřství těžké a jaká je to někdy megaprůda, jak náročné to je, obzvlášť s miminky a těmi nejmenšími dětmi – a co teprve když je jich víc, děti svojí živostí, svou čistou energií, jenom tím, že jsou, přináší do našeho života ŽIVOT, slunce. Dech a srdce. S dětmi to prostě jede. S nimi jsme v proudu života.

Jednoho dne jsou všechny ty chvíle pryč. To každodenní bytí, snídaně, oběd, večeře, mami dívej, mami, hele, houpání na hřišti, čtení pohádek…najednou je to pryč.

Stejně jako po té cestičce do školky, po které jsme šly tisíckrát, jednou po ní jdeme naposledy, tak i to, jak jich byl plný dům, jak byly všude, jak neustále něco tvořily a hrály si, zlobily, lezli nám na nervy, dělaly brajgl a hluk a jak prostě byly, tak i to má svůj konec. Najednou jsou v pubertě a za chvíli dospělí.

Dům je prázdný. Mrtvý.  A z toho plynou dvě věci.

Je potřeba si držet i svůj vlastní proud života. Vynechám metafory, řeknu to přímo. Je potřeba žít i jiné role – nebýt jen matka. Nerealizovat se jen v mateřství. Děti tady nejsou proto, aby nám dávaly smysl života. Protože ony jednou odejdou a s nimi i náš smysl života. Je potřeba žít pro sebe. Ne pro děti.

A ta druhá věc. Teď si metaforou pomůžu. Konec je v podstatě smrt. Říká se, žij tak, jako bys měl zítra zemřít. To je to, čím smrt dělá život krásným – to, že máme omezený čas, který se nám nezadržitelně odsypává – vědomí, že to jednou skončí, nám může dávat lehkost, osvobodit nás od zbytečných nesmyslů, omezení, strachů a přimět nás k tomu, abychom si to užívali, a pro jistotu už hned teď, protože konec může přijít třeba zítra.

Jenže tím, jak se smrti bojíme, na ni raději vůbec nemyslíme, a paradoxně máme pocit, že tu snad budeme věčně a můžeme celý svůj život promrhat. Protože si nechceme připustit, že to jednou skončí.

A stejné je to s dětmi. Dokud jsou malé, uvědomíme – li si, že to jednou skoční (ano, má to svá pozitiva, zmizí brajgl, a budeme mít konečně klid), že ty bytosti tak, jak jsou teď, když mají 4 a 7 let, ty z našeho života odejdou už jen tím, že prostě vyrostou, najednou jim bude 20, a s tím 4 letým roztomilým šprčkem už se nikdy znova nepochováme, už to nikdy nebude stejné a nikdy se k tomu nemůžeme vrátit.

To je dobré si uvědomit – ne nad tím brečet – ale začít prožívat radosti spojené s dětmi opravdu intenzivně. Když pocítíme hněv, nevoli, stres, cokoliv, mějme na paměti, že tohle není navždy. Že to je jen na chvíli.

Mějte se moc krásně!

Petra H.

PS: Nemyslím, že byste neměli oplakat, pokud se vám chce, když vaše dítě jde poprvé do školky, do školy, na prázdniny k babičce, na tábor, když odejde na kolej. Taky jsem dnes upustila pár slz. To patří k tomu všemu. I když si najdeme smysl života nezávislý na našich dětech (na komkoliv mimo sebe), stejně nás jejich odpojování může a asi i bude bolet. To je přirozené a zdravé.

Takže oplakat, pustit, mít pro co žít a dokud jsou tady, tak si to s nimi užívat. Je to dárek, kterej nemáme navždy!

img_20160928_122123

 

Petra Hanelová

Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<

Komentáře

  • Mami, dovoľ mi ísť do škôlky 11.10.2016 06:16

    […] som si uvedomila slová úžasnej ženy, matky, tvorkyne Petry Hanelovej, ktorá vo svojom článku píše: “Je potřeba si držet i svůj vlastní proud života. Vynechám metafory, řeknu to […]

Přidat komentář

* Nezapomeňte na povinné pole.