Jsi ve stresu, když máš nemocné dítě?

Minulý týden byla Kristi nemocná, měla něco na průduškách, jeden den docela hodně sípala…a mně se ozvaly vzpomínky na to, co jsme zažili s Terkou, když jí byly necelý 3 roky.

Měla tenkrát silnou obstrukci (stažení) průdušek. Dýchala, že to bylo slyšet přes dvě místnosti, a přitom kyslíku měla pořád málo. Bylo to strašidelný. Musela do nemocnice.

Bylo to pro mě docela maso. To rozpolcení, kdy nechcete do dítěte cpát žádnou chemii, ale v tomto stavu nevidíte jinou možnost. Takže zároveň úleva, že tu je něco, co pomáhá a zároveň to psycho, když má v žíle kanylu, kterou jí kapou do žíly několikrát denně kortikoidy. A k tomu další různý inhalátory a léky. Ufff.

Byly jsme tam pár dní a bylo to skvělý v tom, že nás hospitalizovali i s tehdy půlroční Kiki, kterou jsem kojila. Tenkrát v Motole na dětským plicním to měli čerstvě zrekonstruovaný, měly jsme svůj pokoj s koupelnou, servis, a hlavně jsem se tam cítila v bezpečí. Že Terka je v bezpečí, pod kontrolou.

Doma jsem měla velkej strach. Několik dní před tím, než nás doktorka poslala do nemocnice, protože neměla už co nabídnout, bylo docela krušných.

Když nás pustili domů, byla jsem pěkně vypsychovaná a pořád jsem hlídala, jestli dýchá normálně. Úplně se mi tenkrát narušil ten pocit, že zdraví je normální stav a měla jsem permanentní strach, že to zase přijde. Pamatuju si, jak jednou zakašlala a já málem dostala infarkt. Taky si vzpomínám, jak jsem stála v tramvaji a uvědomila si, že slyším, jak dýchají lidi kolem mě. To bylo na palici, fakt, že jo

No a proč to píšu. Chtěla bych napsat vám, kteří se cítíte třeba podobně. Nebo ne tak docela, ale zažíváte si své příběhy okolo nemocí vašich dětí:

Tři věci, které bych svému tehdejšímu já řekla: 

1. Tak za prve. To, že je tvé dítě nemocné, není tvoje selhání, ani tvoje chyba. Jak říkala naše doktorka: „Ty děti prostě budou nemocný, nevím, proč se tomu vy matky pořád divíte.“ To neznamená, že nemáš dělat to nejlepší pro jejich zdraví. Ale přestože to děláš, můžou být děti někdy nemocný. Není to tvoje chyba. Prostě to tak je.
   
   Pokud si to za vinu nedáváš, je to skvělý. Možná ale cítíš odpor a prostě to nechceš. Jasně, nikdo nechce nemocný děti. Ale svým odporem si to děláš jenom těžší. Přijmi situaci takovou, jaká je a z toho místa jednej.
   
   
2. Odpusť si a poděkuj za to, že existují léky, které pomůžou. Když hledáš a nenajdeš jinou alternativu ani pomoc. Je skvělý, že to tu je a že to můžeš využít. To bičování se vážně ničemu neslouží. Můžeš hledat témata, která jsou za nemocí, můžeš hledat alternativy, i když využiješ tuto možnost. Ber to jako pomoc.
   
   
3. A hlavně. Pracuj se svým strachem a stresem. Svému dítěti nepomůžeš vystresovaná. Stažená strachem se nemůžeš dobře rozhodovat ani dítě podpořit. Panika absolutně zamlží veškerou jasnost.

Všechny tyhle tři body jsou o práci s emocemi.

Občas mi někdo napíše, jestli není zbytečný se v těch emocích pořád šťourat a k čemu to je, to pořád něco řešit. No, tak právě k tomuhle.

Buď budu prožívat nemoci dětí jako drama a stres, nebo cokoliv dalšího (podle toho, co jim je, že jo), anebo se naučím zpracovat si pocity viny, frustraci, bezmoc, strach.

Pak se budu mnohem lépe cítit já – a to neznamená, že když jsem v klidu, že s dítětem nesoucítím. Jenom prostě nejsem roztřesená, ale pevná a dítě se pak může o mě opřít. A cítit se díky tomu lépe. Protože mu držím prostor pro jeho uzdravení. To mu přináší pocity bezpečí do těch stavů, kdy mu není dobře.

Pokud to s tebou rezonuje, tak v rámci cyklu

„Mateřství jako emoční klouzačka?“

tě čeká workshop: „Procházej vědomě svým vztekem,“ který ale není jen o práci se vztekem. Je o tom, jak pracovat s probíhající emocí. Tedy i pocitem viny, frustrací, strachem, bezmocí. Ten princip je pořád stejný. Tyto pocity nepotřebuješ k tomu, abys jednala správně. Naopak ti v tom brání. Takže se tady přihlas, pokud to s tebou rezonuje. 

Jsem přesvědčená o tom, že se ti budou hodit i všechny ostatní workshopy, například ten poslední „Jsem dobrá máma, o když…,“ nám skvěle zapadá do dnešního tématu. V tom případě si objednej celý balíček a dostaneš k tomu dva skvělé bonusy.

Na závěr chci říct jednu věc, která mi dnes přišla:

Nemoc se dá vnímat jako proces, který vede k uzdravení.

Je to proces uzdravování. Uzdravující proces.
Je podporující vnímat to takhle.

• Skrz tuhle myšlenku.
• Energii.
• Pocit.
• Přesvědčení.
• Úhel pohledu.
• Záměr.

Pojď to tak brát. Pak ti začnou chodit myšlenky, emoce a situace, které tento uzdravující proces ještě víc podpoří. Dává Ti to smysl? Napiš.

P.