Zrcadlo, pověz mi…

Na společném zoomu v kurzu Vyživ svoji mateřskou duši jedna z žen sdílela, že neví, kdo je. Protože se úplně jinak cítí a chová se svými rodiči, s partnerem, s dětmi, v různých situacích, s různými lidmi…pokaždé jako někdo jiný. Například s rodiči někdy jako malá holka. „Kdo tedy vlastně jsem? Kde jsem já?“

Představ si, že neexistují zrcadla. Ani vodní hladina, okna nebo kaluže. Nic na světě neodráží tvůj obraz. Pak vůbec netušíš, jak vypadáš. Až když konečně někdo před tebe zrcadlo postaví, najednou se v něm můžeš uvidět.

Různí lidé tím, jaké v tobě vyvolávají pocity, ti dávají možnost zahlédnout různé části tebe. Ty, na které si jinak nevidíš. Díky druhým lidem je vidět můžeš. Jako v zrcadle.

Jsme plní nezpracovaných emocí a zranění a ty většinu času spí. Kdybys meditovala někde vysoko v horách mezi mnichy, tahle zranění budou spát pořád. Nebude nikdo, kdo by je probouzel.

Ale v probouzení těchto zranění se skrývá tvůj potenciál.

Možná jsi v dětství často slýchala, že jsi k ničemu, že jsi neschopná – „Ty hlavně nemysli, prosím tě.“ Nebo třeba dospělí jen úplně nedůvěřovali tomu, že něco zvládneš. Kontrolovali tě a říkali ti, co a jak máš nejlépe dělat. Vzala jsi to za své. „Nejsem dost dobrá. Nejsem si jistá sama sebou.“ Odevzdala jsi svoji sílu.

A takto jsme v nepříjemných zážitcích v dětství poztráceli a odevzdali spoustu svých částí. Svoji sílu. Důstojnost. Sebehodnotu. Sebedůvěru. Sebejistotu. Pocit, že jsme v pořádku. Svobodu. Lehkost. Atd.

Ale s těmito částmi se neustále potkáváme. Kdykoliv se nám aktivují naše zranění – kdykoliv se nás něco dotkne, vytočí, rozpláče, zmrazí – zažíváme si tyto své ztracené části. Jenom z pozice jejich nedostatku.

Například tví rodiče aktivují tvoji nejistotu a nedůvěru v sebe, pocit nejsem dost dobrá, když komentují tvoji výchovu, nebo způsob života. Připomínají ti tak tvoji ztracenou sílu a sebedůvěru. A zraňující situace, kdy jsi je ztratila.

A protože máma s tátou v tobě můžou aktivovat jiná zranění než třeba tvé děti nebo tvůj soused, cítíš a chováš se pak s každým z nich různě. V kontaktu s druhými tak máš možnost podívat se do zrcadla – vidět a uvědomit si své ztracené části, které potřebuješ posbírat. S někým tuto, s jiným tamtu. Ale pořád jsi to ty.

Nejlepší na tom celém, je, že:

Máš možnost volby

Buď dál v těchto situacích trpět, nebo skrz tyto situace své zraněné části uzdravit. Naučit se pracovat s tím, co ti druzí pomáhají uvidět. S tím, co ti zrcadlí. A konečně tak svoji sílu, sebehodnotu, sebejistotu, důstojnost a cokoliv dalšího, co jsi odevzdala, získat zpět. A začít tyto kvality žít. Už ne z té strany, kdy ti chybí, ale kdy je opravdu máš.

Přidej se na druhý workshop z cyklu Mateřství jako emoční klouzačka,

• na kterém k tomu uděláme první důležité kroky hned

• a s sebou do dalších dní si odneseš nástroje, se kterými postupně začneš z nejistoty tvořit jistotu, z nedůvěry důvěru, atd.

Workshop se jmenuje „Co mi dítě zrcadlí?“ protože v rodičovství nás aktivují především naše děti. Ale ten princip je stále zcela stejný. Mohlo by se to klidně jmenovat: „Co mi zrcadlí moji rodiče?“ „Co mi zrcadlí můj partner, šéf… atd.“

„Zrcadlo“ zdaleka není o tom, že co nám vadí na druhých, to děláme sami. Tohle je jen maličký kousek, který je potřeba správně pochopit, a hlavně zasadit do smysluplného a jednoduchého kontextu celého puzzle.

Zajímá tě to? Chceš s tím umět pracovat? Přidej se na workshop. Do středy navíc získáš krásný bonus „Laskavé opečování Tvého vnitřního dítěte,“ což je nádherná cesta léčení tvých zranění laskavostí a láskou.

Těším se na Tebe. P.