Cesta k dětem - cesta k sobě / Petra Hanelová

Osvoboďte se od svých strachů

Včera se mě jedna známá zeptala, jak se mám. Než jsem se stačila vymáčknout, odpověděla si za mě. Prý: „Jde to, ale dře to, co?“ Říkám jí, že nedře, vůbec ne, že to je dobrý. Divila se tomu:) Jo, znám ten pocit: dělám, co je potřeba, všechno funguje, ale celkově to stojí za hovno. Neboli: žiju bez vážnějších problémů, ale moc mě to nebaví. Což je přesný význam pořekladla: „Jde to, ale dře to.“ Tento pocit už naštěstí nemám.

Teď si lámu hlavu, jak pokračovat. Můžu vám tady napsat pár věcí, díky kterým vám to přestane dřít a začne vás to bavit...jenomže už jste je před tím stokrát slyšeli a stále vám znějí jako klišé. Jinak byste do nich už dávno šli a momentálně by váš život byl radostnější. Tak ale třeba je právě teď ta správná chvíle, kdy to klišé prokouknete. Za pokus to určitě stojí. Jedno z nich tedy zní: Dělejte to, čeho se bojíte.

Rozchod s dvěma dětma.

Během posledních dvou let jsem udělala tři věci, kterých jsem se bála. Tak nejdřív tu první. Rozhodla jsem se, že už nemůžu, nechci a nebudu dál žít se svým teď už bývalým mužem. Byli jsme spolu dvacet let, máme spolu dvě děti. Asi vám nemusím popisovat všechny strachy, které jsem měla. Doplňte si tam ty svoje:)

Měla jsem dvě možnosti.

  1. Zůstat v jistotě nefunkčního vztahu se všemi konflikty, nepříjemnými pocity a emocemi, nechutí…zároveň ale v jistotě zázemí, v jistotě toho, co bude a jak to bude.
  2. Vstoupit do absolutní nejistoty. Finanční a materiální, nejistoty, jak to zvládnou děti, jak to přijme rodina. Strach z toho, co vlastně bude a jak. Z toho, že na to budu sama.

Ale věděla jsem, že to musím udělat. Jinak až do smrti budu říkat: „Jde to, ale dře to.“ Protože žít ve vztahu, který ubíjí a nejde už „opravit“, je pro mě pomalá sebevražda. I kdybyste si život vylepšili milionem radostí, tohle na vaší životní síle sedí, jako žába na prameni.

I když jsem měla strach, to rozhodnutí ve mě zrálo tak dlouho, že nakonec bylo snadné. Věděla jsem, že to tak musí být. A tak jsme se rozešli. Bez dramat a v klidu. Chtěli jsme to oba. A ze mě spadl balvan. Už je to dva roky a ani jednou jsem nelitovala. Žába slezla z pramene a já se cítím mnohem, mnohem lépe a lehčeji.

Když vaše dítě nebaví život

Pak přišla další věc. Terezka byla něšťastná ve škole. Nelíbilo se jí tam, chodila tam strašně nerada, ubíjelo ji to. Říkala, že ji nebaví život. Chtělo to změnu. Kristinka měla jít po prázdninách do první třídy. A u nás se najednou otevřela komunitní škola. Krásný místo, skvělí lidi. Pár dětí ve třídě, učení venku, když to jde. Klid, žádný stres a žádný „drž hubu a krok“.

Jenže to znamenalo dvě školné, družina placená a jen do 15 hod. Za rohem máme obří základku s družinou do pěti, pěkně zadarmo. Dvě školné nedám, říkala jsem si, zvládla bych možná jedno. Načež jsem dostala nabídku jedno školné si částečně odpracovat v družině a pomocí ve škole s učením. No, tak to už byla výzva.

A tohle bylo těžký rozhodování. Měla jsem dva strachy. Co když se tady nic nenaučí? Co když to finančně nedám? Je to pořád dost peněz.

  1. Co když se tady nic nenaučí – to je parádní příklad nesmyslného strachu, který vzniká z toho, že je něco v naší společnosti „normální“. Když to chceme udělat jinak, bojíme se, protože nevíme, co nás čeká. Normální je chodit do „normální“ školy, biflovat se tam tuny vědomostí bez vzájemných souvislostí a umět provádět naučené myšlenkové operace. Naučit se chodit každý den někam, kde mě to nebaví, abych to pak mohla dělat až do důchodu. To je jakási jistota. Ale tu já pro své děti vlastně vůbec nechci.
  2. Takže zbyl už jen strach o finance. Řekla jsem si, že chci, aby tam chodily, že to je přesně to, co jsem si přála. Navíc jsem si přece říkala, že jedno školný bych měla dát…a že to prostě dám.

Každý den, když jdu s nimi lesíkem do školy na kopec děkuju sobě za to rozhodnutí, děkuju vesmíru, že mi to takhle celé krásně přihrál a děkuju všem, díky kterým se to děje. Když vidím, jak se Terezce ulevilo, jak se začala usmívat a vrátila se jí jiskra a životní radost…když vidím, jak tam Kristinka ráda chodí…tak vím, že to stálo za to a vlastně je mi úplně jedno, co se naučí. Protože život má být o radosti, ne o průdě.

Třetí rozhodnutí provázel největší masakr.

Na podzim jsem řešila stále dokola, jestli si mám najít „normální“ práci a mít „jistotu“. Nebo jestli se uživím tím, co mě baví, on-line podnikáním, které mi dává svobodu pracovat kdy chci a být pánem svého času. Něco mi našeptávalo, bež do práce, budeš mít jistý příjem, nebudeš nic řešit. Ale pak tam byl silnější hlas, který říkal, nedělej to, věř si, a raději si zpracuj svoje strachy.

Tak jsem do toho šla. Potkala jsem se se svým strachem. Dvě věci se říkají o strachu:

  1. To, čeho se bojíme, se stane.
  2. Je potřeba udělat to, čeho se bojíme, protože nás to posune.

Od chvíle, kdy jsem kývla na novou školu,jsem měla několik měsíců strach, že mi dojdou peníze (aniž by mi docházely). Ale byl to takovej slabej strach. Vždycky jsem ho potlačila. Jenže pak, když jsem po prázdninách začala platit školné, začala jsem se bát mnohem víc. Ráno jsem se budila se staženým žaludkem. V půlce prosince se mi stalo, že jsem neměla skoro nic, protože jsem byla tak paralyzovaná, že jsem nemohla pracovat. Takže jsem nic nevydělávala. Vůbec, nemohla jsem.

Věděla jsem, že se mi to děje jednak právě proto, že se tak moc bojím, a za druhé, abych se s tím strachem potkala. Abych ho dokázala konečně pustit a jít dál bez něj. Došlo mi, že bych se totiž bála, že mi peníze dojdou, i kdybych měla milion. Že to je strach, kterej si s sebou nesu a kterýho mám šanci se konečně zbavit. Ale nedařilo se mi ho pustit, nešlo to.

A toto je příklad lpění. I když to zní absurdně – přeci nebudu lpět na něčem, co mi škodí? Ale stejně ano, lpíme na tom, co nám škodí, lpíme na svých naučených programech, lpíme na svých straších. Prostě proto, že jsme s nimi odjakživa, protože je dobře známe a dávají nám opět pocit jakési jistoty. Ztotožňujeme se s nimi, jsme to my. Čeho se budu držet, když propustím tento svůj strach? To je potřeba si uvědomit. Zkoumejte své lpění na svém strachu.

Když už jsem tím strachem byla totálně stažená a přimáčknutá, najednou jsem konečně ucítila, že už ho neunesu. Zevnitř přišlo rozhodnutí, že ho pouštím. A to se stalo. Najednou jsem cítila, že se přestávám bát. Že pokud mi peníze dojdou, tak dojdou a bude potřeba to řešit. Ale je úplně zbytečné bát se, že se to stane. Byla to velká úleva.

Pár dní jsem byla jako ve snu. V pekárně jsem zaplatila posledními penězi pečivo a chtělo se mi smát. Tak se to stalo. Došly mi peníze a neděje se vůbec nic! Nezaplatila jsem sociální pojištění. Nestalo se nic. Pak jsem si říkala, že když už jsem ten strach pustila – a cítila jsem fakt velkou lehkost – už by měly peníze začít přicházet. Ale nepřicházely. A já byla i přesto v totálním klidu.

Pak ke mě začala proudit hojnost z různých stran. Kámoška mi přinesla mandarinky, známá vánoční cukroví, dostala jsem jakousi dárkovou kazetu s francouzskýma paštikama, marmeládama, víno, kaviár…jen tak, aniž by kdo věděl o mojí situaci. A tehdy, ani ne týden před Vánoci jsem se najednou probrala. Uvědomila jsem si, že ta hojnost už je tady. Dostala jsem nápad, zrealizovala ho a peníze začaly proudit. Zaplatila jsem pojištění, školný na další měsíc, dokoupila dárky…

Od té doby už jsem se o peníze nebála. Od té doby je mám.

Žít, nebo přežívat

Doufám, že jste to nikdo nepochopil tak, že se musíte rozvést, vzít děti ze školy a dát výpověď, abyste byli šťastní:) Chtěla jsem vám zdokumentovat, že:

Jde to, ale dře to – je způsob, jakým se dá celkem bezproblémově prožít celý život. Nevyžaduje žádnou zvláštní energii ani úsilí, jenom je potřeba „to vydržet“. Za tento způsob se ale platí radostí a naplněním, kterou vám to vezme. Dá vám jen jakousi jistotu toho, co vás čeká.

A pak je tu ten druhý způsob. Ten, kdy cítíte, že ŽIJETE. Na ten je potřeba odvaha jít tam, kde to neznám. Jít do toho, čeho se bojím. Ale v tomhle způsobu je životní svoboda a síla. Když jdete do toho, čeho se bojíte a vaše mysl vám našeptává, proč to dělat nemáte a proč máte raději zůstat v zaprděné jistotě, tak do toho prostě běžte. To je ten nejlepší kompas, abyste došli tam, kde vás život naplňuje a baví.

Plynout s proudem totiž neznamená dělat jen to, co se mi chce. Znamená to dělat to, co cítím, že dělat musím, i když se mi do toho vůbec nechce. Tento článek se mi taky vůbec nechtěl psát. Tak nějak jsem ho ze sebe ždímala a psala jsem ho celej den. Nešlo to moc ven.

Jenže cítím, že tento příběh o strachu musím poslat dál, protože může někomu z vás pomoci projít tím vaším. To je jedna rovina. Zároveň je tento článek hodně osobní. Je to pro mě velký výzva opustit komnfortní zónu a jít někam, kde nevím, co mě čeká. Je to jako vysvléknout se na veřejnosti donaha. Moje ego se brání a volá – neblázni a raději to zase smaž, neodkrývej se tolik, není to bezpečné. Ale já mám tyhle malé výzvy ráda. Jdu do toho, už proto, že se toho bojím a není mi to úplně příjemné. Už to znám a tak vím, že rozhodně nebudu litovat. Fakt skvělej kompas:)

A pokud vám není jasné, kudy do toho, uvědomte si nejdřív, čeho se bojíte.

  1. Buď je to něco, co se bojíte udělat a udělat chcete. Pak si jen svůj strach uvědomte, zamyslete se nad tím, čeho se tam vlastně bojíte a jděte to udělat. Už to dál nezkoumejte.
  2. A pokud se bojíte, že se stane něco, co nechcete, aby se stalo, tak se do toho strachu ponořte a naplno jej prožijte. Celou svojí bytostí se s ním spojte. Když se vám to podaří, tak ten strach prostě odejde, protože bude prožit.
  3. No a pokud si neuvědomujete, že nějaké strachy máte, ale přitom máte v životě ten pocit: „Jde to, ale dře to,“ tak si teď uvědomte, že jste od svých strachů odpojeni, ovládají vás z podvědomí a vy si je neuvědomujete. Pokud to chcete změnit, udělejte jedinou věc – rozhodněte se, že chcete své strachy uvidět a pak už jen pozorujte během dne své myšlenky. Brzy narazíte na nějakou, která vás k vašemu strachu dovede.

To hlavní, co je potřeba neustále dělat, je uvědomovat si, co se ve vás odehrává. Kdykoliv a pořád si uvědomujte:

  • že si zrovna něco myslíte a co,
  • že vám něco vadí, že se cítíte špatně a co vám u toho jede hlavou,
  • uvědomujte si v konfliktech s druhými, že se zrovna hádáte, co říkáte a co vám u toho jede vzadu v hlavě,
  • zkrátka neustále POZORUJTE, co se ve vás děje.

Tím, že pozorujete svůj vnitřní svět, se dostanete blíž a blíž k sobě a k naplněnému životu. Jen tím, že dostáváte vědomí do svého života, svůj život uzdravujete. 

Mějte se skvěle a přeju Vám, ať se vám podaří ten kompas pevně uchopit!
Petra

Petra Hanelová
Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • JSTE HOTOVÍ Z PLÁČE A KŘIKU?
    První pomoc je tady!
    Klikněte si pro kouzlo ZDARMA