Co si proboha řeknou lidi?

Fakt vám nevadí, když Pepíček křičí?

„Jo, jasně,“ říkáte si třeba, „já přijímám svoje dítě takové, jaké je. Já to přeci vim, že emoce k dětem patří. Nemám s tím žádnej problém.“

Máte to tak, i když se Pepíček rozkřičí v přeplněné tramvaji, nebo s tím v tu chvíli máte problém? Jojo, pláč a křik dítěte v přeplněném prostoru, to je dobrá zkouška. Hned máme jasno, jestli to, že emoce jsou v pořádku a k dětem patří jenom víme, anebo jestli to i cítíme. 

A už to třeba skoro máme, cítíme to, ale pořád to není ještě ono, úplně to nejde, něco nám to pořád kazí, něco nám brání. Víte co to je? Takový model z dětství. Jmenuje se:

Co si proboha řeknou lidi?

Tak tak. Co si řeknou? Nebo spíš, co si já myslím, že si oni řeknou? Že jsem špatná matka? Že si neumím uklidnit dítě? Že je Pepíček nevychovanej? Tak tohle je v nás bohužel fakt hluboko, to je prostě tak.

Ale když se na to podíváme logicky, tak je to úplně nelogický. Co mi vlastně záleží na tom, jestli támhleta paní si bude myslet, že jsem špatná matka? Může mi její názor uškodit? Navíc ona si třeba nemyslí vůbec nic, nebo možná zažila totéž se svým dítětem a zrovna mě lituje a chápe.

Guláš ze strachu z nepřijetí

Takže já jsem ve stresu z toho, že si myslím, že oni si myslí…Tak nechme je, ať si myslí, co chtějí. A soustřeďme se na to, co se děje v naší mysli. Hm? Máme tam guláš ze strachu z nepřijetí. Ten se bohužel nedá odčarovat červeným tlačítkem, i když, za pokus by to stálo. Představte si, že máte v mozku čudlík s nápisem: strach z nepřijetí a prostě ho vypněte.

Jestli vám to nepomůže, tak pro začátek úplně stačí, když si uvědomíte, že jste naštvaní na vaše dítě, protože máte strach z toho, co si o vás kdo pomyslí. A i když na něj budete třeba v tu chvíli oškliví, pořád si uvědomujte, co je za tím. Že za to dítě nemůže, ale vy to zatím ještě neumíte jinak. No a co? Tyhle věci se mění pomalu.

Mějte se rádi i s tím, že máte strach z toho, co si kdo řekne. Lépe tak se sebou samými vydržíte a můžete to snadněji měnit.

K tomu měnění se jsem pro vás natočila toto video, pusťte si jej, najdete tam dva úkoly, které vám s tím pomohou a dozvíte se také něco navíc.

1. Průběžný úkol: Sledujte, kdy vás ovlivňuje: „co si o mně kdo pomyslí?“

• Někdy se vám podaří říci si:“ No a co?! Mám sice strach, co si o mě kdo pomyslí, ale stejně do toho jdu.“ A potom sledujte, co se ve vás děje. To jsou přesně ty chvíle, kdy se to ve vás přeskládává a mění. Příště, nebo přes příště tu samou věc uděláte a už vás ani nenapadne, co si kdo pomyslí.
• Anebo na to zrovna nemáte. Tak si řekněte: „Mám strach, co si o mě kdo pomyslí. No a co. Mám ho. A jednám podle toho. Příště se mi to podaří třeba překročit.“ 

2. Mentální cvičení: Modrá bublina v přeplněné tramvaji, která vás izoluje od okolí a jeho vlivu.

• Toto si vizualizujte každý den po dobu 14 dnů. Zaměřte se na své pocity. Pokud se dostanete do situace řvoucí dítě + vřava lidí, tuto představu si přivolejte.

Buďte sami k sobě laskaví a shovívaví, mějte se rádi a mějte sami pro sebe pochopení. Vždyť děláte, co můžete a to je to nejlepší, co v tuto chvíli umíte. Navíc, v takovémto rozpoložení je mnohem snazší cokoliv měnit.

Mějte se krásně!

Petra H.