Vaše děti mají svá vlastní témata

…bez ohledu na to, co jste udělali, nebo neudělali vy.

Co jste zač

Na peďáku jsme se učili, že to, jaký člověk je, z něj dělá z jedné třetiny genetika, z druhé prostředí a ze třetí třetiny výchova. Našla jsem u sebe a svých dětí teda něco docela jinýho.

1. Jedna část je karma. To, co si nesu z předchozích životů a chci si v tomhle vyčistit, zpracovat.
2. Druhá je rodová linie, její zátěže, i to dobré. Ne ve smyslu genetickém, ale ve všech tématech a temných místech, potlačených věcech, modelech chování a tak vůbec, které se rodem táhnou jako nit a které čekají jen na to, až je někdo vytáhne na světlo a uzdraví.
3. A ta třetí část, která nás významně formuje, je naše dětství. Od početí, těhotenství, přes porod a rané dětství. Tyto tři aspekty nás utváří především.

Nemáte si co vyčítat

Uvědomila jsem si u svých dětí, že některé věci, které mají, jsou jejich. Přinesli si je sem a mají je bez ohledu na to, co jsem udělala, nebo neudělala já. A proto vám to píšu. Nemá smysl si cokoliv vyčítat. Některé věci si sem neseme, protože je potřebujeme vyléčit. A narodíme se právě takovým rodičům a do takového prostředí, aby se ten aspekt, který potřebujeme uzdravit, ještě zesílil, aby byl natolik výrazný, aby nás donutil ho řešit.

A tady je potřeba pustit veškerou kontrolu. Není možné si totiž sednout, vzít si papír a tužku a sepsat si, jak to to naše dítě teda má a udělat si harmonogram, kdy co a jak budeme řešit. To nejde, protože na to ani zdaleka nevidíme. A je k ničemu děsit se neznáma. Toho, že vlastně nevíme. Toho, že si to nemůžeme rozplánovat. Protože s tím stejně nic nenaděláte, je lepší si na to jednou provždy zvyknout:)

Využijte situaci k léčení

Zjistila jsem u sebe a u svých dětí, že „stačí“ se uvolnit a být v přítomnosti. Protože, to, co má být léčeno, vyplave na povrch v tu pravou chvíli. Jenže když nejste v přítomnosti, tak vás v tu chvíli obalí svým mlhovým dusivým závojem strach. To poznáte podle toho, že se začnete překotně snažit vyřešit a rychle změnit situaci, to, co se děje, emoce a jejich projevy.

To znamená, že kladete odpor tomu, co se děje. To znamená, že nejste v přítomnosti.

1. Zatímco když se uvolníte, uvědomíte si, čeho se v tom bojíte, co vám dělá starosti, co vás na tom, co se děje tak stresuje, straší, či děsí, tak tím uděláte první krok k tomu, abyste tu situaci správně pochopili, a aby vám přinesla to potřebné léčení.
2. Když si potom představíte, co byste dělali nebo udělali, kdybyste se nebáli, nebo kdyby vás ta situace nestresovala…tak jste udělali druhý krok. Tohle uvědomění už vám může přinést uzdravování.
3. Protože tímto způsobem vás nakonec něco ve vás přinutí, abyste udělali přesně to, čeho se bojíte. A pak už jste tam. Uzdravuje se všechno, co má být uzdraveno. Někdy to trvá pár měsíců, někdy pár dní, někdy stačí jedna chvíle uvědomění a prozření, ve které se vyplaví emoce.

A pak, až si trochu oddychnete, bez ohledu na to, jak jste si to napsali do svého harmonogramu, vám život naservíruje něco dalšího. A spolehněte se na to, že to bude to nejlepší další téma k uzdravení pro vás.

Splyňte s proudem

Můžete to řešit hlavou a rozumem, ale ty vás vždycky dovedou tam, kde už to znáte, tam, kde je to pro vás nejbezpečnější, tam, odkud se nehnete dál ani o píď. Rozum, to je ta kontrola. A ta je třeba pustit. Přestaňte se dívat dopředu a strachovat se z toho, co z nich vyroste. Řiďte se spíš svým pocitem z toho, co se děje zrovna teď.

Důvěřujte životu, odevzdejte se mu, otevřete se čemukoliv, co přijde a buďte s tím. Přestaňte s výzvami bojovat, ale začněte je přijímat. To je ten hlavní rozdíl. Dám vám příklad:

Řekněme, že jste dostali nečekaný vyhazov z práce. To je výzva. Takže stalo se. Buď s tím budete bojovat – můžete se vztekat, nadávat na bývalého šéfa, hledat viníky, následně pár lidí obvinit, zoufat si a bát se toho, co bude. Utápět se v sebelítosti. Říkat si, co jste bývali mohli udělat, aby se to nestalo, nebo dokonce vymýšlet pomstu.

Tohle všechno a tomu podobné reakce jsou kladení odporu a nepřijetí situace. Rovněž tak lehnout si rezignovaně na gauč a říct si – jsem k ničemu, proto mě vyhodili, nikde už mě nezaměstnají – je nepřijetí situace a odpor.

Přijměte výzvu

neznamená, že nemáte mít žádné emoce a nemůžete si dovolit být naštvaní. Naopak. Pokud vás to v první chvíli vytočí, vy se klidně vyvztekáte. Ale potom už prostě vezmete tu věc takovou jaká je. „Ok, vyhodili mě, důvěřuji životu, je to pro mě v tuhle chvíli to nejlepší, i když mi zatím není jasné kam mě to povede.“

„Chci jim k tomu v práci něco říct a tím to uzavřít? Třeba že mě to překvapilo takto narychlo, a že to pro mě není v pořádku.“ A pak si už řeknu: „Právě jsem přišla o práci. Tak, co budu dělat teď, jaké mám možnosti a co konkrétního udělám?„

Je dost pravděpodobné, že pokud zůstanete v odporu, bude vás to natolik zaměstnávat, že se hned tak nehnete z místa, dokud to celé nějak neztrávíte. Ale pokud to přijmete, je dost pravděpodobné, že zanedlouho vám přijde do cesty něco, díky čemu pochopíte, proč k tomu vyhazovu vlastně došlo.

Občas si někdo myslí, že nechat se životem nést a nesnažit se, znamená právě lehnout si doma na gauč a čekat, až se něco stane. Jenže to není ono. Toto je pasivita a může to být i rezignace.

Zatímco plynout s proudem znamená sice neusilovat, nesnažit se někam rychle doplavat, ale zároveň to znamená být ve střehu a přijímat beze strachu výzvy, které přijdou. A také nechat ty výzvy vůbec přicházet, chtít je vidět a neklást jim odpor. Takže asi tak jako nechat se nést řekou života, plynout s tím proudem, nesnažit se plavat rychleji, pomaleji, ani jinudy, ale když kolem jede loď, tak na ní prostě naskočit. Jinak ujede.

Tak ať vám to jede, přátelé!
A pokud chcete být v přítomnosti, ale pořád úplně nevíte, jak toho prakticky dosáhnout, sáhněte po Pětiminutovkách, které vás během 21 dní naučí, jak se to konkrétně dělá.

Petra