Když jsou rána ve školce těžký

Se začátkem školního roku mi hodně z vás psalo o radu: Co dělat, když dítě pláče při raním loučení ve školce? Univerzální rada neexistuje. Ale stejně mi z odpovědí vykrystalizovalo šest tipů, které vám v této situaci píchnou. Než se do nich o pár řádků níž pustíme, vraťte se na chvilku do vašeho počátečního rozhodnutí >>

Ještě jednou ho přehodnoťte

Vážně chcete dát dítě do školky? Pokud potřebujete, aby vaše dítě do školky nastoupilo, ok, tady není co řešit. Máte jasno.

Pokud to nutné není, odpovězte si:

• Je moje dítě pro školku fakt zralé, potřebuje si jen zvyknout a stačí mu moje podpora a trocha času, aby to zvládlo? Pokud ano, pak také není co řešit. Máte jasno.
• Nepotřebuje náhodou ještě pro školku dozrát? Tady fakt neřešte, co říká babička, doktorka, sousedka. Kašlete na to, co „by se mělo“ a tak vůbec. Naciťte se. Někde uvnitř vy sami víte nejlíp, jestli je ten správný čas, nebo ne. Pokud není, nechte ho ještě doma. Je to úplně v pořádku. Zkuste to znova za půl roku.

V tomto bodě se zkrátka rozhodněte, jestli dítě ještě necháte doma, anebo ne. Pokud jste se rozhodli, že do školky půjde, pojďte teď na slibovaných 6 tipů >>

Jdeme do toho

1. ZAUJMĚTE PEVNÝ POSTOJ

O tom, jak předávka ve školce proběhne, rozhoduje především váš postoj. Pokud pořád váháte, bojíte se, nejste si jistí, tak samozřejmě ani vaše dítě nepoběží do školky s jistotou a radostí. Protože jeho hlavní jistota – vy – se hroutí. Nemůže se o vás opřít. Je pro něj těžké dělat něco, čemu vy sami nevěříte.

Pokud tedy hlavou víte, že a proč bude vaše dítě chodit do školky, tak si to párkrát zopakujte a nenechte se pak už znejistit tím, že vaše dítě pláče. To, že tato situace ve vašem dítěti vzbuzuje emoce, je v pořádku. Jen je přijímejte. Představte si, že jste pevný bod, kterého se vaše dítě, zmítané emocemi, drží. A to, i když odejdete. Jste propojení i na dálku. Uvědomujte si stále, proč do školky dítě dáváte dáváte a že to je v pořádku. Mějte pevný postoj.

A ano, přehodnotit to samozřejmě kdykoliv můžete. Ale nedělejte to, prosím vás, každé ráno ve školce. Když už se to předávání děje, tak ho dokončete. Pochybnosti si vyřešte jindy. Řekněte si třeba, že teď tomu dáte 14 dní a pak se na to znova podíváte.

2. ODCHODOVÝ RITUÁL

Pokud tedy platí, že dítě do školky půjde a vy jste si tím opravdu jistí, je fajn vymyslet si nějaký odchodový rituál. Živě si pamatuju plačící Kristi v náručí, křečovitě se mě držící rukama i nohama…kdy bylo fakt těžké odejít. Vzpomínám si ty pochody: „Tak teď, teď už fakt jdu…nebo ještě ne? Třeba za chvilku, za chvilku to snad bude lepší.“

Sami víte, že čím delší, tím těžší to je pro obě strany. Vy jste čím dál rozváhanější a dítě čím dál nejistější a rozloženější. Na druhou stranu ho tam ale zase nechcete jen přivést a nechat napospas. Ano, je potřeba si dát na rozloučení čas tak akorát a pak provést odchodový rituál.

S Kristinkou jsme si našly pro sebe takový krátký rituál, kdy jsme v objetí společně, pomalu, napočítaly do 10. Věděla, že až řekneme 10, dáme si pusu a já potom odcházím. To jsme si řekly předem, samozřejmě.

Tady je potřeba samozřejmě dodržet, že po té desítce opravdu odejdete. Pokud víte, že chcete, aby dítě do školky chodilo (to už jste si ujasnili), dali jste si prostor pro rozloučení (čas tak akorát, kdy víte, že když to budete prodlužovat, bude to jen utrpení), tak víte, že už vám fakt nezbývá, než prostě odejít. Takže prostě běžte a neotáčejte se. Pokud vám to nejde, ok, nedávejte ho do té školky. Pokud jste se pro to ale rozhodli, tak běžte.

Nám to počítání ohromě pomohlo. Po pár dnech to šlo úplně automaticky. I když byly ještě slzičky. Kiki mě ale vždycky po té desítce pustila a já šla. Za chvíli byla v pohodě. Najděte, vytvořte si svůj rituál, nebo klidně použijte tento. Pomůže vám vytvořit v té situaci jakousi jistotu, o kterou se můžete vy i dítě opřít. Pomůže vám to zrealizovat každodenní odchod.

3. UVĚDOMILI JSTE SI SVÉ EMOCE?

Tak a teď půjdeme trochu do hloubky. Pokud se cítíte jako hrozná matka, protože trápíte takto své dítě, nebo proto, že mu neumíte pomoci, nezbytně nutně si potřebujete zpracovat svůj pocit viny.

Pocit viny ale není jediná emoce, která na vás ráno ve školce skočí, když vám tam dítě pláče. Pojmenujte si všechny emoce a pocity, které tam cítíte. Abyste si je mohli zpracovat. Co tam máte? Stres? Smutek? Beznaděj? Zoufalství? Bezradnost? Pocit jsem špatná matka? Něco dalšího?

Když už je máte pojmenované, pusťte je k sobě. Emoce si totiž zpracujete jedině tím, že je prožijete. To znamená:

• pozorujte je, jakobyste se dívali na film,
• dejte jim průchod – prožijte je až do dna,
• dejte jim tolik prostoru a pozornosti, kolik bude třeba (dokud tam budou),
• a pak je nechte odejít.

Samozřejmě asi ne hned v té školce. Tam si jen uvědomujte, co cítíte a že to cítíte – už to vám pomůže.

A pak, až se vrátíte domů, anebo cestou do práce v autě, nebo klidně někde v parku, prostě kdekoliv, si to dovolte opravdu prožít. (Viz předchozí odrážky.) Pokud by vám to doma nešlo a měli jste pocit, že už je ta emoce pryč, tak si tu situaci vduchu zopakujte. Nebo si představte, že ji někomu popisujete (pokud to jde, tak to udělejte nahlas). Pocity vám hned naskočí a můžete je zpracovávat.

Tím, že dáte svým emocím vědomou pozornost a prostor, tím si je zpracujete. Nejhorší je totiž potlačování. To tam ta emoce vlastně pořád neprožitá visí, tlačí a dělá neplechu. Cítíte se špatně, protože v sobě nesete zašpuntované emoce, které se tlačí ven.

4. EMOCE DÍTĚTE JSOU V POŘÁDKU

To už jsem zmiňovala na začátku – je ok, že vaše dítě pláče při loučení ve školce. Emoce máme proto, abychom se díky nim vyrovnávali s různými situacemi. Takže vašemu dítěti nejvíc pomůžete, když při tom všem budete v pohodě a vytvoříte mu prostor

• pro prožití jeho emocí,
• a pro to, aby se vyrovnalo s tím, že jde někam, kde to zatím moc nezná a kam se mu absolutně nechce.

Pamatujete? Vy jste ten pevný bod, o který se pak může opřít. Přijímejte jeho emoce.

Nebojte se emocí svých dětí.

Nebo-li plačícímu dítěti nepomůžete tím, že se budete snažit jeho pláč zastavit, ale tím, že mu„dovolíte“, aby pláčem vyjádřilo, jak se cítí.

Nevysvětlujte mu, proč nemá cítit to, co cítí – tím ho naštvete a vyvoláte v něm pocit, že mu nerozumíte. Jen pochopte, jak se cítí. Uznejte jeho pocity. Tím mu dáte potřebnou podporu. Dítě potřebuje vaše přijetí a pochopení, ne řešení.

Pro rodiče je to megavýzva – přijmout, že způsobuje dítěti nějakou bolest. Říct: „Ano, rozumím tomu, že jsi moc smutný, když mě vidíš odcházet.“ A cítit to. Přijmout, že dítě tohle cítí a já s tím nemůžu nic udělat. Když se vám toto podaří, máte vyhráno. Vy i dítě. Jste v tom totiž s ním. A právě tím ho podpoříte. Tímto soucítěním.

Kdežto, když se mu snažíte vysvětlit, proč nemá být smutné, děláte si tím jen před sebou aliby. Odmítáte smutek svého dítěte, abyste se kvůli němu nemuseli cítit špatně. Je pro vás nesnesitelné, že vaše dítě „kvůli vám trpí“. Máte problém emoci dítěte přijmout, protože je pro vás těžké si toto připustit. Takže přijímejte. Uleví se vám. Uleví se i dítěti.

Pokud si chcete o přijetí emocí přečíst víc, zdarma si stáhněte tento e-book Zvládněte křik a pláč svého dítěte jedním kouzlem.

5. MLUVTE SPOLU

Samozřejmě k tomu všemu patří i to, že si doma povídáte o tom, proč bude vaše dítě chodit do školky. Řeknete mu, jak to máte a cítíte vy a vyslechnete si a přijmete, jak to má dítě. Nebudete mu vyvracet to, jak to má. Jeho strachy, smutky vyslechněte s pochopením. (Viz minulý odstavec.) Nechte si vysvětlit proč tam nechce, z čeho má strach. Anebo jak se cítí, když vy odcházíte. Povídejte si o tom.

No a pak si ujasněte předem, jak to bude. „Přijdeme tam, přezuješ se, atd…pak se pochováme. No a pak spolu pomalu napočítáme do 10. Až bude 10, tak odcházím.“ Aby dítě přesně vědělo, co ho čeká.

6. VAŠE TÉMATA

Kromě toho všeho vám může z hloubky vylézt nějaké vaše téma. Právě, když budete v kontaktu se svými emocemi, které máte při předávání vašeho dítěte ve školce, tak brzy odhalíte, jestli pod tím vším je ještě nějaké vaše zranění z dětství, nebo třeba trauma z porodu vaše dítěte, nebo cokoliv dalšího.

Když půjdete po tom pocitu, budete ho pozorovat, dáte mu na pár chvil veškerou svoji pozornost a prostor, tak přesně budete vědět, o co tady jde. No a pak nezbývá, než si plivnout do dlaní a pustit se do léčení. Ale to už sem dnes netahejme, už tak toho bylo až dost:)

Mějte se moc fajn a láskyplně❤️
Petra H.