Vůbec mu nerozumím!

Rodiče si občas stěžují, že se s dětmi nemohou domluvit, že s nimi ztrácí spojení. Mají pocit odcizení a nechápou – vždyť ještě nedávno to bylo malé roztomilé batole, které chtělo být pořád s nimi a najednou je tady nějaká úplně jiná bytost, ze které cítí někdy vzdor a jindy nezájem. A především nelásku. Znáte ten pocit?

Pokud ne, tak si můžete gratulovat a užívejte si to, jak to s dětmi máte. Čtěte dál, zvědomíte si, čím jste si to zasloužili:) No a pokud tyto nepříjemné pocity se svým dítětem znáte, nevěšte hlavu. Určitě v tom nejste sami. Tohle zažívá spousta rodičů.

KDO ZA TO MŮŽE?

To, jaký máte s dítětem vztah, rozhodně zrcadlí váš přístup k dítěti. Je potřeba za to převzít zodpovědnost. Pokud jste si doteď říkali něco jako: „Čím jsem si tohle zasoužila?“ a měli jste pocit, že se vám to děje a vy na to nemáte žádný vliv, tak pozor. Je to vaše zodpovědnost, je to vaše zrcadlo a jediný, kdo to může změnit, jste vy. Pojďte to udělat.

Pokud tušíte, že to nějak souvisí s vámi, i když vůbec nevíte, čím konkrétně jste to způsobili, a cítíte se kvůli tomu jako ta nejnemožnější matka na světě, tak se teď zastavte. První věc, kterou si totiž potřebujete zpracovat, abyste mohli svůj vztah s dítětem napravit, je váš pocit viny. Ten pocit, který vám říká, že vy můžete za to, jak to je a že to je vaše chyba.

Není to žádna vina, nebo chyba. Je to jednoduše fakt. Důsledek. Uvědomte si, že jste v pořádku už teď. Řekněte si nahlas a několikrát: “Jsem v pořádku, i když náš vztah s dítětem moc nefunguje.“ Pokud vám to nejde přes pusu, řekněte si toto: „Otevírám se tomu, že jsem v pořádku, i když náš vztah s dítětem moc nefunguje.“ Tím obejdete svoji mysl, která vám bude tvrdit, že v žádném případě v pořádku nejste.

Pokud stále cítíte pocit viny, anebo kdykoliv ho pocítíte, na chvíli se v klidu posaďte, párkrát se zhluboka nadechněte a vydechněte. Pusťte ten pocit nejdřív úplně k sobě, ponořte se do něj a nechte ho jen proběhnout. Najdenou bude pryč. Opakujte to vždy, když na vás sedne. Pokud potřebujete víc informací k práci s pocitem viny, přečtěte si tento starší článek.

Co ještě přináší velkou úlevu je odpuštění. „Odpouštím si, že náš vztah s dcerou je právě teď takový, jaký je.“

Opakujte si tyto věty v uvozovkách o přijetí a odpuštění několikrát za sebou. Uvidíte, že jsou léčivé a že vám možná přinesou úlevu v podobě nějakých emocí. Ty pouštějte ven. Dovolte si to.

VŠE JE TAKOVÉ, JAKÉ MÁ BÝT

Uvědomte si, že to není žádná tragédie a že všechno se dá napravit. Občas máme pocit, že jsme něco definitivně podělali (hlavně právě ve vztahu k dětem) a že už se to nedá napravit.

• Věřím tomu, že si vybíráme své rodiče podle toho, jaké potřebujeme lekce k tomu, co se potřebujeme v tomto životě naučit. Takže to tak zkuste brát. Kdyby se vaše děti nechtěli učit zrovna tohle, co jim můžete dát jedině vy, nenarodili by se vám. Tohle nepíšu proto, abyste si řekli – ok, nebudu se teda snažit. To jo, určitě na sobě pracujte. Ale proto, aby bylo lépe vidět, že výčitky nemají smysl.
• To je jedna věc. Ta druhá je ta, že napravit se dá všechno. Nikdy není pozdě. Právě naopak. Správný čas je vždycky teď.

Takže hurá do toho. Už jste to přijali, uvědomili jste si, že to chcete změnit. Pojďte to změnit.

1. ZMĚŇTE TO, CO K DÍTĚTI VYSÍLÁTE

Tím, že vaše dítě je směrem k vám stále napruzené a naježené, vás vytáčí, nebo třeba frustruje, stresuje. Bojíte se možná na něj promluvit. Ve vašem vztahu vládne oboustranné napětí. Už je z toho jakýsi kruh akce a reakce. Spíš se to zhoršuje, než aby se to zlepšovalo, propast se zvětšuje.

Našim cílem je to otočit. Změnit tohle nepříjemné nehmatatelné, které mezi vámi je – budu tomu tady říkat energie – takže změnit tuto energii odporu, která mezi vámi proudí, na energii lásky, komunikace a naslouchání. Takže než s tím začneme hýbat ve hmotě, pojďte nejdřív změnit svoji energii, kterou k dítěti vysíláte.

Je to super, protože při práci na změně nejdete hned do interakce s dítětem. Už i ta představa by vás mohla přivádět do stresu a do bezbaděje – že to stejně nepůjde. No a podle toho by taky vypadal výsledek.

Jak tedy na změnu vysílané energie?

Každý den – a pokud chcete výsledky rychleji, dělejte to dvakrát denně – si udělejte toto cvičení. Dělejte ho v posteli večer před usnutím a ráno po probuzení.

• Vizualizujte si, jak se se svým dítětem objímáte. Dělejte to pár minut. Nalaďte se na lásku k němu.
• Pak si vizualizujte, jak si spolu hezky povídáte. Řekněte mu, co byste mu rádi řekli. Představujte si, jak vás poslouchá a vy naslouchejte tomu, co říká vám. Pokud vám bude vaše mysl podsouvat myšlenky – že takto to ale nikdy nepůjde, nebo si začnete představovat, jak se hádáte, zastavte to. Řekněte si – toto je můj vnitřní svět a tady platí moje pravidla. Pak pokračujte.

Nepodcenujte toto cvičení. Jak už jste četli výše, jde o energii, která mezi vámi proudí. Tuto energii potřebujete změnit. Změníte ji právě prací ve svém vnitřním světě.

Změní se pak vaše pocity a změní se váš postoj k dítěti. Když potom na něj promluvíte, bude z vás vyzařovat něco jiného než před tím. A akce vyvolá reakci.

Ještě před tím, než cokoliv řeknete, tak jen to, jak svoji energii změníte, bude mít vliv na vaše dítě a na jeho postoj k vám. Protože na nějaké úrovni jsme všichni propojení a naše energie není ohraničena našim tělem. Aniž byste cokoliv řekli, pocítí z vaší strany uvolnění, lásku a přijetí.

Takže tímhle začněte hned teď. Nečekejte, až budete ležet v posteli a porvé toto cvičení proveďte teď.

(Použijte ho i na zlepšení jakékoliv komunikace, která vám trochu skřípe, nebo třeba i před nepříjemným jednáním. Mám to vyzkoušené, funguje to. Užijte si to!)

2. NAUČTE SE S DÍTĚTEM KOMUNIKOVAT.

Hlavní je najít cestu pro společnou komunikaci. Která vždycky musí vycházet z toho, že dítěti nasloucháte – ne že se jej snažíte opravit.

Je čas trochu vysvětlit, jak se to vlastně stalo, že se vám z vašeho dítěte stal dočasně cizinec. Čím je dítě starší, tím víc má svoji hlavu. Říká věci, které se vám třeba nelíbí. Tím, co cítí, vás občas vyleká. Dá se zjednodušeně říct, že je trochu jiné, než si vy představujete. Vy máte totiž určitou představu o tom, jaké by to vaše dítě mělo být (jak se má chovat, myslet, cítit, projevovat se), aby žilo co nejvíc spokojený a štastný život. Ale ono je samozřejmě trochu jiné, než ta vaše představa.

A tady nastává začátek toho odcizení. Kdy rodič ze strachu, aby se dítěti jednou nevedlo špatně, mu není schopen naslouchat – a snaží se ho neustále napravovat a korigovat. Dítě pak cítí, že ho nepřijímáte a že mu vůbec nerozumíte a logicky se začne před vámi zavírat.

Rozumíte tomu? Tady nejde o to, že byste snad dítěti měli všechno dovolit, že by nemělo mít žádné hranice. O tom to není.

JDE O TO, PŘIJMOUT DÍTĚ TAKOVÉ, JAKÉ JE.

Třeba přijměte, že má podle vás málo kamarádů, že si vystačí se třema kámošema. Přijměte, že není společenský. Přijměte, že se mezi cizími lidmi stydí. Přijměte, že ho hned všechno rozhodí a kvůli všemu brečí. Příjměte, že vaše blonďatá holčička nechce nosit v žádném případě šaty a nejraději má tmavý legíny. Přijměte, že mu ta matika fakt nejde. Přijměte, že ho to ve škole fakt nebaví. Přijměte, že si strašně moc přeje mobil.

Přijměte znamená:

• pochopte ho a nevysvětlujte mu, proč nemá cítit to, co cítí, nebo že nemá chtít to, co chce.
• Vy jenom pochopte, že a proč něco chce, nechce, prožívá tak, jak prožívá,cítí to, co cítí a pochopení vyjádřete.
• nevysvětlujte donekonečna, proč něco bude, nebo nebude zrovna takto. (Třeba proč mu ten mobil fakt nekoupíte a proč chodí do školy.)

Tím budete s ním, ne proti němu. I při nastavených hranicích.

A POVÍDAT SI…

Je fakt důležité, aby se vaše komunikace směrem k dítěti nesmrskla jen na příkazy, napravování dítěte a na orgaizační věci. Dá se říct nemluvte NA děti, mluvte S nimi.

K tomu potřebujete jejich důvěru. Když vám budou vyprávět nějaký příběh ze školy a vy v něm zachytíte něco „nevhodného“, tak to nehorší, co v tu chvíli můžete udělat je, že jim do toho skočíte a začnete moralizovat. Máte v tu chvíli pocit, že od toho tady jste, abyste jim stále ukazovali tu spávnou cestu. Jako jo, jak chcete. Ale uvědomte si, že tohle uděláte tak dvakrát. Pak už vám nic neřeknou. Protože jim bude jasné, jak by to dopadlo.

Takže už tohle by pro vás mohl být argument, abyste se drželi zpět. Takže jak postupovat?

• Nechte je vyprávět. Vyslechněte je.
• Pak se jich zeptejte, jak to vlastně vnímali, proč dělali to, co dělali. Někdy se nám něco jeví na první pohled úplně jinak, než jak to ve skutečnosti je. Vždycky je dobré znát nejprve motivaci, protože ta na celou situaci háže úplně jiné světlo. Jenom fakt nemoralizujte.
• Pokud je potřeba to nějak napravit, tak to spolu vymyslete.
• Každopádně, to jestli je něco dobré, nebo špatné, větší děti ví moc dobře. Jenom občas šlápnou vedle a opravdu nepotřebují vědět, že jsou špatné, cítit se zahanbeně a mít pocit viny. Ale naopak, cítit, že i když udělají něco, co není ok, tak jsou v pořádku. Zároveň, když udělají něco, co není ok, je potřeba to napravit. A především, že se o vás můžou opřít.
• Pokud vám budou vyprávět o tom, jak něco prožívaly, jak něco cítily, jak je třeba naštvala kámoška – tak tam se úplně zdržte jakéhokoliv hodnocení a napravování pocitů dítěte. Když emoce prožívají, prožít je potřebují. Když něco nějak cítí a vy jim budete vysvětlovat, proč to cítit nemusí, nebo nemají – tak zase ztrácíte jejich důvěru. Takže je pouze vyslechněte, pochopte a pochopení vyjádřete.

SHRNU TO

Aby váš vztah s dítěm byl důvěrný, abyste byli napojení, je potřeba:

1. Přijímat to, jaké dítě je. (Uvědomit a zpracovat si svoje strachy, které v souvislosti s tím, jaké je, máte.)
2. Přijetí je potřeba cítit. Docílíte toho tím, že se mu nejprve otevřete a začnete si uvědomovat, že vaše dítě má právo být samo sebou a ne naplňovat vaši představu o tom, jaké má být. Pokud potřebujete logický argument pro vaši mysl, odpovězte si na otázku: Jste vy sami v životě šťastní? Proč si tedy myslíte, že máte v ruce recept na štěstí vašeho dítěte? Nechte ho žít tak, jak ono potřebuje.
3. Přijetí je vlastně forma pochopení a nacítění se. Pochopte své dítě. Pochopte, jak to má a nebojujte s tím. Nevysvětlute mu, proč má být jiné a cítit něco jiného, než cítí.
4. Povídejte si s dítětem jako přítel, ne jako mentor.
5. Nastavujte hranice laskavě a pevně.

Cítím, že tady může vzniknou nepochopení v tom „přijměte dítě takové, jaké je a nechte ho žít život, jaký ono potřebuje.“ To opravdu neznamená – nechte ho dělat si, co chce. To znamená nechte ho být takové, jaké je.

Pomůžeme si příkladem. Máte pocit, že vaše dítě je strašně moc introvertní a nespolečenské. Budete mít strach – jak si pak jednou v životě poradí? Tak se rozhodnete ho trénovat. Pošlete ho do několika kroužků, kde nikoho nezná, budete ho často posílat něco vyřizovat a nakupovat a nutit ho do velmi časté interakce s cizími lidmi.

Co se stane? Traumatizujete ho a stejně z něj společenský tvor nebude. Přijměte, že to má tak, jak to má  Určitě je fajn nezůstávat v zasmrádlém bahýnku komfortní zóny, ale je potřeba z ní vždycky udělat jen krok.  Hledejte třeba aktivity, které budou přiměřeně rozvíjet jeho schopnost poradit si tam venku tak, abyste mu tím nedělali z života peklo. Ale ještě před tím podrobte zkoumání to, jestli to vaše dítě opravdu potřebuje, anebo to děláte jen kvůli sobě, abyste zmírnili svůj strach. Uvědomte si také, že to, že je někdo introvert, z něj nedělá méně hodnotného člověka. To jsou právě ty naše představy o štěstí.

Takže své představy hoďte do koše a radujte se s dětmi z toho, jaké jsou a neplačte nad tím, jaké nesjou. Pak budete mít spolu s nimi krásné dny!

Ať to jde,
Petra

PS: Přátelé, jako vždy. Berte tento článek jako inspiraci a jako možnost. Pokud cokoliv z toho necítíte, nebo se vám příčí, nedělejte to. Řiďte se svým pocitem. Každopádně ale prozkoumejte, proč se vám ta konkrétní věc nelíbí. Není za tím strach, nebo vaše ego?